Obsah
1.1.
Znečištění ovzduší (MUDr. H.
Kazmarová)
1.1.1. Působení znečišťujících látek na
organismus
1.2.
Rostlinné pyly v ovzduší (MUDr. O.
Rybníček)
1.2.1. Patofyziologické
mechanismy
1.2.3. Individuální intervence
1.3.
Pitná voda (MUDr. F. Kožíšek, CSc.,
MUDr. J. Bártová, CSc.)
1.4.
Sluneční záření (MUDr. D. Jírová, Ing.
P. Gajdoš)
2.1. Vnitřní klima
bytů (Ing. Z. Mathauserová)
2.2. Kontaminanty
ovzduší bytů (MUDr. H. Drahoňovská, CSc.)
2.3. Radon
v bytě (RNDr. J. Thomas, CSc.)
2.4. Kouření v bytě
(MUDr. J. Bártová, CSc.)
2.5. Čističe vzduchu (MUDr.
A. Lajčíková, CSc.)
2.6. Světlo a
osvětlení (MUDr. H. Drahoňovská, CSc.)
2.7. Hluk a vibrace
(MUDr. P. Šišma, MUDr. K. Valešová, Ing. Z. Jandák, CSc.)
2.8. Elektrická,
magnetická a elektromagnetická pole (L. Jelínek)
3. DESINFEKCE A STERILIZACE (MUDr. V. Melicherčíková, CSc.)
4. ALERGENY V BYTECH (M. Černá, J. Kratěnová)
4.1. Výsledky sledování
prevalence alergických onemocnění v dětské populaci ČR v rámci
Systému monitorování zdravotního stavu obyvatel ve vztahu
k životnímu prostředí
5.1. Zdravotní
aspekty bydlení
1
Znečištění ovzduší se stalo v
minulém století symbolem devastace prostředí. Je to dáno mimo jiné dobrou
smyslovou postižitelností změn kvality ovzduší, ale také intenzitou měření a
publicitou ve sdělovacích prostředcích.
Postoj lidí k znečištění ovzduší je ovlivňován také vědomím, že
znečištění ovzduší může za určitých okolností dosáhnout takového stupně, že se
změní v podstatě v havárii. Při tom emocionální náboj tohoto postoje je
zvyšován faktem, že musíme dýchat vzduch takový, jaký se momentálně kolem nás
nachází, nemůžeme přestat dýchat, nemáme možnost výběru. Toto všechno staví
člověka do pozice, ve které může velmi těžko zaujmout k možným rizikům,
znečištění ovzduší objektivní postoj nepřeceňující ani nepodceňující jeho
význam. Subjektivně vnímané riziko ze znečištěného ovzduší u nás spíše
přeceňuje skutečnou nebezpečnost situací. Je to dáno historickou zkušeností
s intenzivním znečištěním v minulých desetiletích. Problém
znečištěného ovzduší je vždy nutno vnímat v kontextu významu faktorů
životního stylu, především kouření.
Znečištění ovzduší je předmětem
pozornosti již od dob, kdy člověk začal svojí činností vnášet do přírodního
složení ovzduší další příměsi. Jako rizikový faktor, který může ovlivnit zdraví
celých velkých skupin populace, začalo být širším okruhem odborné veřejnosti znečištění
ovzduší vnímáno a zkoumáno v 20.století. Podnětem byly známé katastrofy, které
se vyskytly v různých částech světa např. v roce 1930 v údolí řeky Maasy v
Belgii, v roce 1948 v Donoře v USA nebo v roce 1952 v Londýně. Za extrémně
nepříznivých podmínek vznikly situace, kdy se koncentrace znečišťujících látek
v ovzduší mnohonásobně zvýšily a měly za následek vzestup zdravotních potíží,
onemocnění a úmrtí. Například v Londýně,
kde byla průměrná koncentrace oxidu siřičitého kolem 1 800 µg/m3,
zemřelo v době smogové epizody a těsně po ní o 4 000 osob více, než ve
srovnatelném období v dřívějších letech.
Od těch dob bylo na světě
publikováno tisíce odborných pojednání, která dokumentují vliv znečištěného
ovzduší na zdravotní stav obyvatelstva, především na zvýšení nemocnosti a
úmrtnosti. Předmětem zájmu jsou v první řadě onemocnění dýchacích cest, které
jsou vstupní branou inhalační expozice, a tím i místem hlavních projevů účinku
znečišťujících látek z ovzduší na lidský organismus. Další pozornost je soustředěna
na imunitní stav organismu, poruchy reprodukce, výskyt nádorů a další.
Základem odborných informací o
vztahu znečištění ovzduší a zdraví jsou dobře založené epidemiologické studie,
které sledují na jedné straně zvolené ukazatele zdravotního stavu a na druhé
straně charakteristiky kvality ovzduší dané oblasti a snaží se definovat jejich
vztahy. Překážkou nalezení jednoduchých a jednoznačných kauzálních vztahů je
skutečnost, že existuje velmi mnoho spolupůsobících faktorů. Jde v první řadě o
vliv momentální epidemiologické situace, tedy vliv infekčních agens, stav
odolnosti organismu, vliv životního stylu (kouření a pod.) ale také třeba vliv
socioekonomické situace a z ní plynoucích rozdílů v chování za určitých
situací. Také ovzduší neobsahuje ve skutečnosti jen jednu noxu, ale složitou a
různorodou směs znečišťujících látek ve velmi proměnlivé koncentraci, jejíž
účinek je dále modifikován fyzikálním stavem ovzduší a meteorologickými
podmínkami.
Přesto bylo na základě řady
epidemiologických prací prokázáno, že znečištění ovzduší má odraz ve zdravotním
stavu obyvatel. A to nejen akutní, tedy přímou odezvu na zvýšené koncentrace
konkrétních znečišťujících látek, ale i chronický, v důsledku dlouholetého
expozice znečištěnému ovzduší. Efekt se projevuje podle konkrétní situace
škálou projevů od zvýšeného výskytu subjektivních obtíží (kašel, pálení očí,
ztížené dýchání) přes změny náležitých parametrů dýchacích funkcí, zhoršení
obtíží u chronicky nemocných, zvýšení nemocnosti na dýchací choroby, chronické
změny mízních uzlin a ovlivnění růstových ukazatelů u dětí až po zvýšení
úmrtnosti osob oslabených chronickým onemocněním respiračního a
kardiovaskulárního ústrojí. V poslední době jsou epidemiologické studie
zaměřené na hodnocení vztahu mezi ovzduším a zdravím doplňována sledováním
biomarkerů v organismu populace. Jako biomarkery jsou označovány látky,
jejich metabolity, i další biologické, biochemické i molekulární změny
v organismu člověka, o nichž je prokázáno, že souvisejí s expozici
sledované látce, faktoru či komplexní směsi prostředí. Biomarkery mohou
informovat o tom, že látka skutečně vstoupila do organismu, pronikla
k cílovým orgánům, nebo již způsobila časné nežádoucí účinky související
s expozici (např. změny hematologické, imunologické, biochemické,
enzymatické i cytogenetické). Sledování biomarkerů vede k upřesnění
expozice a k signalizaci případných změn, které předcházejí pozdějším
zdravotním poškozením.
1.1.1.
PŮSOBENÍ ZNEČIŠŤUJÍCÍCH LÁTEK NA ORGANISMUS
Pro hodnocení chronického vlivu
znečišťujících látek z venkovního ovzduší na organismus je charakteristická
skutečnost, že se jedná o působení nízkých koncentrací, jejichž toxický účinek
je obtížně prokazatelný a je nutno jej extrapolovat. Další nejistotou je
rozlišit současné působení jiných, často neznámých znečišťujících látek, které
se v ovzduší nacházejí často v podobě komplexní směsi.
Pokud uvažujeme o vztahu člověk - ovzduší za podmínek běžně se v
prostředí vyskytujících, pak se uplatňuje téměř výhradně jako vstupní cesta do
organismu dýchací ústrojí.
Podle toho v jaké časové návaznosti na expozici dojde ke vzniku
subjektivních obtíží a objektivních známek onemocnění jsou rozlišovány účinky
akutní, subchronické až chronické a pozdní. Z pohledu lokalizace se mohou
projevit jak lokálně tak i celkově.
Látky obsažené ve vdechovaném vzduchu se mohou uplatnit ve všech
etážích dýchacího ústrojí. Akutní účinek je závislý na jejich složení. Účinky
plynných škodlivin na sliznice dýchacích cest jsou závislé na rozpustnosti
látky ve vodě a tím i v tělních tekutinách. Místo působení je ovlivněno mimo
jiné např. přítomností prašného aerosolu a velikostí částic, které jej tvoří.
Sorpce plynu na respirabilní částice může usnadnit jeho transport do dolních
partií dýchacích cest, kde po zachycení na stěnách může působit na jejich
výstelku.
Kontakt těchto látek se sliznicí
dýchacích cest může vyvolat pocit pálení, dráždění, reflexivní kašel až
bronchokonstrikci. Dále působí na bronchiální a plicní cévy a na mukózní
membrány. Delší expozice vyvolá funkční změny povrchových buněk, např. změny
ciliární aktivity, zvýšení produkce mukózních žláz a další. Jedním z důsledků
působení na organismus je ovlivnění (alterace) plicních funkcí. Vzhledem k
popsaným změnám je pochopitelné, že dochází např. k snížení náležitých hodnot
vitální kapacity plic a k prodloužení rozepsaného (usilovného) výdechu i k
ovlivnění dalších funkcí.
Specifický účinek nejběžnějších znečišťujících látek
v ovzduší
OXID SIŘIČITÝ
Zdrojem oxidu siřičitého v ovzduší je spalování fosilních
paliv, hlavně uhlí.
Působí přímo na sliznice dýchacích cest svým dráždivým účinkem.
Díky dobré rozpustnosti ve vodě je většina oxidu siřičitého resorbována
mukózními membránami v dutině nosní a dalších partiích horních cest dýchacích a
jen malé množství proniká dál do dolních cest dýchacích. Oxid siřičitý, který
je vstřebán do krve, se vylučuje po biotransformaci v játrech převážně
prostřednictvím ledvin. Expozice vysokým koncentracím (kolem 10 000 µg.m-3)
způsobuje bronchokonstrikci, bronchitidu a tracheitidu. Interindividuální
rozdíly v citlivosti jsou extrémně velké u zdravých jedinců a ještě větší u
astmatiků. Zúžení dýchacích cest je způsobováno jednak jejich drážděním, jednak
zvýšenou produkcí hlenu. Toto vede k zvýšení dechového odporu. Téměř vždy se
současně uplatňuje vliv oxidu sírového a síranového aniontu, které vznikají z
oxidu siřičitého reakcemi v ovzduší. Při tom jde o látky s intenzivnějším
dráždivým účinkem než má oxid siřičitý.
PRAŠNÝ AEROSOL
Z hlediska původu jde o částice organické i anorganické, které se
do ovzduší dostávají z přírodních zdrojů i z lidské činnosti (doprava
a průmysl). Účinek prachových částic na organismus je závislý na složení, tvaru
a velikosti částic, které ho tvoří. Větší částice (nad 100 µm) sedimentují
velmi rychle a do dýchacích cest se prakticky nedostanou. Částice jejichž
velikost je mezi 100 a 10 µm jsou většinou zachyceny v horních cestách
dýchacích, částice menší než 10 µm pronikají do dolních partií dýchacích cest a
bývají proto také nazývány thorakálními částicemi. Částečně jsou odstraňovány
aktivitou ciliárního epitelu, částečně fagocytovány a ukládány v intersticiu a
lymfatické tkáni. Prach tak zatěžuje samočistící mechanismy plic. Částice menší
než 2,5 µm se dostávají až do plicních alveolů a jsou někdy nazývány respirabilními
částicemi. Částice submikronické jsou z velké části opět strhávány vydechovaným
vzduchem a dostávají se ven z organismu. Účinek prachu je závislý na složení
částic, na rozpustnosti v tělních tekutinách a na biologické aktivitě. Význam
mají prachové částice také jako nosič plynných znečištěnin, které jsou takto
lépe transportovány do dolních partií dýchacích cest. Podle svého složení a
adsorbovaných látek může mít prach účinky dráždivé, toxické, fibrogenní i
alergizující, adsorbované látky mohou mít i účinky genotoxické a karcinogenní.
OXIDY DUSÍKU
Hlavním zdrojem oxidů
dusíku je spalování fosilních paliv ve stacionárních emisních zdrojích
(vytápění, elektrárny) a v motorových vozidlech. Ve
většině případů je emitován do ovzduší oxid dusnatý, který je transformován na
oxid dusičitý.
Zdravotní rizika plynoucí z
expozice oxidům dusíku se odvozují od nepříznivých účinků oxidu
dusičitého. Dominantní je dráždivý účinek. NO2 v důsledku své malé rozpustnosti
ve vodě proniká do dolních dýchacích cest a plicní periferie, kde působí
mechanismem peroxidace lipidů a různým působením vzniklých volných radikálů.
Více než 60 % vdechnutého NO2 je absorbováno a v krvi
konvertováno na dusitany a dusičnany. Tvorbou kyseliny dusité a dusné poškozuje
povrchové membrány buněk. Zároveň snižuje účinnost mukociliární bariéry,
porušuje funkce makrofágů a tím zvyšuje vnímavost k bakteriálním a
pravděpodobně i k virovým infekcím plic.
Překročení krátkodobé imisní koncentrace
200 µg.m-3 nevylučuje při spolupůsobení dalších faktorů (chlad,
námaha apod.) zhoršení zdravotního stavu pro některé zvláště citlivé osoby s
astmatickými obtížemi a chronickou obstrukční bronchitidou, i když toto
zhoršení je popisováno většinou až od 400 µg.m-3 při jednohodinové
expozici. Při expozici oxidu dusičitému (kolem 200 µg.m-3 u alergiků
a kolem 2000 µg.m-3 u zdravých jedinců) bylo zjištěno zvýšení
citlivosti na histamin vedoucí k bronchokonstrikci. Pro děti znamená
expozice NO2 zvýšené riziko respiračních onemocnění v důsledku
snížení plicních funkcí, zvýšené reaktivity dýchacích cest a snížené
obranyschopnosti. Vysoké koncentrace NO2 (560 000 µg.m-3)
mohou vést ke smrti v důsledku edému plic.
OXID UHELNATÝ
Nejvýznamnějším zdrojem oxidu
uhelnatého ve venkovním ovzduší jsou všechny spalovací procesy. Hlavním
mechanizmem účinku je vznik karboxyhemoglobinu, který omezuje kapacitu krve pro
přenos kyslíku. Akutní otrava se projevuje bolestmi hlavy, závratí, srdečními
obtížemi a malátností. Dále se oxid uhelnatý váže na jiné bílkoviny a podle
postiženého cílového orgánu se objevují různé příznaky. V nižších koncentracích
může vyvolávat poruchy kardiovaskulární a neurologické. Zvýšenými koncentracemi
oxidu uhelnatého v prostředí jsou nejvíc ohroženi jedinci citliví na
nedostatek kyslíku (těhotné ženy, vyvíjející se plod, malé děti, nemocní
anémií) a osoby s chronickým kardiovaskulárním nebo respiračním onemocněním.
Z hlediska ochrany zdraví je
doporučováno, aby hladina COHb v krvi
nepřesáhla 2,5% - to je hodnota, která nemá negativní následky ani pro citlivou
populaci. Tomuto požadavku odpovídají následující koncentrace CO v ovzduší :
Koncentrace v µg.m-3 Časový interval
100 000 15 min
60 000
30 min
30 000
1 hod
10 000
8 hod
OZÓN
Troposferický ozón je typickou druhotně vznikající
škodlivinou. Žádný významný zdroj, který by vypouštěl do ovzduší ozón, totiž
neexistuje. Určité malé množství ozónu se vyskytuje v ovzduší přirozeně, po
bouřce a v horských oblastech. Další ozón v přízemní vrstvě vzduchu je již
způsoben lidskou činností. Vzniká
fotochemickými reakcemi primárních znečištěnin, zejména oxidů dusíku
a těkavých organických látek. Z oxidu dusičitého vzniká oxid dusnatý a atomární
kyslík, který se ihned sloučí s molekulou kyslíku na ozón. Současně probíhá zpětná oxidace NO,
způsobující úbytek ozónu. Dynamika chemických procesů je velmi složitá, závisí
na vzájemném poměru koncentrací látek vstupujících do reakcí a na fyzikálních
parametrech (teplota, sluneční záření), ovlivňujících reakční rychlost. Kromě
ozónu se při fotochemických reakcích formují i další látky, zejména toxický
peroxyacetylnitrát (PAN), peroxid vodíku, aldehydy, řada radikálů s krátkou
dobou setrvání apod.
Ozón je jedno z nejsilnějších
známých oxidačních činidel. Dráždí oční
spojivky a dýchací cesty. Ve vyšších koncentracích dochází drážděním ke stažení
dýchacích cest. Hlavním mechanismem
účinku na biochemické úrovni je oxidace sulfhydrylových skupin aminokyselin
enzymů a bílkovin nebo oxidace polynenasycených mastných kyselin na peroxidy
mastných kyselin. V řízených studiích na lidech bylo při krátkodobé
expozici ozónu popsáno významné poškození plicních funkcí, doprovázené
dechovými a jinými symptomy - kašel, suchost v krku, zvýšená produkce
hlenu, bolesti na hrudníku, únava, nevolnost. Akutní účinky byly u zdravých
dospělých cvičících jedinců zaznamenány již při koncentraci ozónu 160 µg.m-3
po dobu 6 hodin (u dětí a mladých lidí při koncentraci 120 µg.m-3 po
dobu 8 hodin). Zvýšená expozice ozónu bývá často spojována se zvýšením
nemocničních příjmů z respiračních důvodů a pro exacerbaci astmatu.
Zvýšenou citlivost vůči expozici
ozónu vykazují osoby s chronickými obstrukčními onemocněními plic a astmatem.
Zdá se, že na působení ozónu jsou citlivější ženy než muži, obzvláště citlivé
jsou též děti a mladiství, zatímco starší osoby vykazují citlivost nižší než
mladší dospělé osoby.
TĚKAVÉ (volatilní) ORGANICKÉ LÁTKY (VOC)
Představují rozsáhlou skupinu
organických sloučenin různé struktury a vlastností. Mezi nejvýznamnější patří
alifatické a aromatické uhlovodíky a jejich halogenované deriváty, dále terpeny
a aldehydy. Do ovzduší jsou emitovány především z průmyslové výroby a
z dopravy. Jejich negativní působení na zdraví je dáno jednak přímým
vlivem (časté je dráždění očí a dýchacích cest, bolesti hlavy, ztráta
koordinace, nevolnost, poškození jater, ledvin, CNS a karcinogenita), jednak
nepřímo jejich účastí na tvorbě fotochemického smogu, kde VOC působí jako
prekurzory ozónu.
Z hlediska vlivu na zdraví je
nejvýznamnější těkavou organickou látkou benzen. Jeho
hlavními
zdroji jsou emise výfukových plynů, manipulace s pohonnými hmotami a cigaretový
kouř. Při dlouhodobé expozici má,
v závislosti na koncentracích, účinky hematotoxické, genotoxické,
imunotoxické a karcinogenní. Poškozuje kostní dřeň a způsobuje změny buněčných
krevních elementů a vznik leukocytopenie, trombocytopenie a aplastické anemie.
U osob vystavených dlouhodobě účinkům miligramových koncentrací v pracovním
prostředí byly zjištěny změny chromozomů signalizující možné genotoxické
působení.
Dalšími aromatickými sloučeninami
ze skupiny VOC, které mohou být přítomny v ovzduší, jsou toluen,
etylbenzen, xyleny a styren. Menší inhalační zátěž těmito látkami se projevuje
drážděním sliznic dýchacích cest, očí a pocitem tlaku v hlavě, při větší
zátěži dominuje působení na CNS (vzrušení, opilost, křeče, bezvědomí a poruchy
nebo zástava dýchání). Ve venkovním ovzduší se v koncentracích
ovlivňujících zdraví běžně nevyskytují. Mnoho látek z této skupiny je
podezřelých z karcinogenity, u některých je karcinogenita pro člověka
prokázána.
Ze skupiny halogenových uhlovodíků
se jako kontaminanty venkovního ovzduší mohou vyskytovat například chloroform,
dichlormetan, tetrachloreten nebo trichloreten, které způsobují hyperreaktivitu
dýchacích cest a alergické reakce.
POLYCYKLICKÉ AROMATICKÉ UHLOVODÍKY (PAU)
PAU jsou velkou skupinou několika set různých sloučenin se dvěma nebo
více kondenzovanými benzenovými jádry v molekule. Vznikají při nedokonalém
spalování uhlíkatých látek. Mají schopnost přetrvávat v prostředí,
kumulují se ve složkách prostředí a v živých organismech, jsou lipofilní a
vyznačují se řadou nežádoucích zdravotních účinků. Na prvním místě je nutno zmínit jejich mutagenní a karcinogenní
vlastnosti.
PAU patří mezi nepřímo působící genotoxické sloučeniny, kdy
elektrofilní metabolity schopné se kovalentně vázat na DNA a poškozovat přenos
genetické informace vznikají v průběhu biotransformačního procesu po vstupu
základní látky do organismu. Elektrofilní metabolity kovalentně vázané na DNA
představují základ karcinogenního potenciálu PAU. Representativní strukturou
s karcinogenními účinky je benzo(a)pyren, avšak mezi PAU
s potenciálními karcinogenními účinky je zahrnuto i několik dalších
struktur. Z dalších nežádoucích účinků PAU je zmiňován zásah do endokrinní
rovnováhy (jsou zahrnovány mezi endokrinní disruptory). Vliv PAU na poruchy
reprodukce byl dokumentován vzestupem IUGR (intrauterinní růstové retardace)
korelujícím s výší expozice těhotných v prvním trimestru. Ve vysokých
koncentracích (převyšujících koncentrace nejen ve venkovním ovzduší ale i
v pracovním prostředí) mohou mít dráždivé účinky, a působí imunosupresivně
snížením hladin IgG a IgA.
Vliv znečišťujících látek z ovzduší závisí nejen na jejich
chemických vlastnostech, ale také na velikosti expozice, tedy na tom po jakou
dobu jak vysoká koncentrace látky působí.
Zdravotní a ekologické důvody
vedly téměř na celém světě k zavedení systematického sledování znečištění
ovzduší měřením nejběžnějších znečišťujících látek. Výsledky měření slouží k
vyhodnocování úrovně znečištění, formulování opatření, které musí provést
provozovatelé zdrojů znečištění a k jejich následné kontrole, k hodnocení zdravotních
rizik, sledování trendů kvality ovzduší atd. Kromě rutinních měření je
v České republice od roku 1994
v provozu celostátní Systém monitorování zdravotního stavu obyvatel ve
vztahu k životnímu prostředí, který je garantován Ministerstvem zdravotnictví
a Státním zdravotním ústavem. Tento Systém formou odborných a souhrnných
výročních zpráv poskytuje podklady pro rozhodování státní správy, orgány ochrany veřejného zdraví i informace
pro odbornou veřejnost. V oblasti vlivu ovzduší na zdraví je sledována
incidence ošetřených akutních respiračních onemocnění a prevalence alergických
onemocnění u dětí. Současně jsou monitorovány koncentrace základních i
speciálních škodlivin v ovzduší a sledována expozice populace. V roce
2002 vstoupila v ČR v platnost nová legislativa pro ochranu ovzduší plně
reflektující předpisy Evropské unie. Imisní limity, podmínky a způsob sledování
a hodnocení kvality ovzduší stanovuje
Zákon o ochraně ovzduší č.
86/2002 Sb. a Nařízení vlády č. 350/2002 Sb. Přípustnou úroveň znečištění
ovzduší určují hodnoty imisních limitů, meze tolerance (část imisního limitu, o
kterou smí být překročen) a četnost překročení pro jednotlivé znečišťující
látky, které vycházejí ze současného stavu znalostí o působení těchto látek na
lidský organismus a na životní prostředí. Imisní limity jsou stanoveny s
takovým bezpečnostním faktorem, že při jejich dodržení je vědecky odůvodněný
předpoklad, že znečisťující látky nebudou mít negativní vliv na zdraví. Berou v
úvahu i citlivější jedince a dlouhodobý, rozumí se celoživotní výskyt
znečisťujících látek v ovzduší. Jde tedy o limity znečištění.
Odlišnou funkci mají tzv. zvláštní
imisní limity (varovné limity), které slouží k ochraně před takovou úrovní znečištění, při jejímž
překročení hrozí bezprostřední poškození zdraví nebo ekosystému. Zákon o
ochraně ovzduší č. 86/2002 Sb. stanovuje podmínky a opatření pro případ
vyhlášení smogové situace, která vzniká při velkém nahromadění znečišťujících
látek v ovzduší díky zvláště nepříznivým meteorologickým podmínkám.
Vyhláška č.553/2002 Sb. stanovuje hodnoty zvláštních imisních limitů pro SO2,
NO2 a troposferický ozon při jejichž překročení se vyhlašuje signál
upozornění, signál varování a signál regulace, spočívající v omezení provozu
vybraných stacionárních nebo mobilních zdrojů znečištění. Je logické, že tyto
limity jsou podstatně vyšší než běžné imisní limity, protože s ohledem na svůj
epizodický výskyt pracují s menším bezpečnostním faktorem. Slouží k ochraně před dalším zhoršováním situace. Vyhláška
č.553/2002 Sb. stanovuje ústřední regulační řád, způsob informování veřejnosti
a seznam stacionárních zdrojů, kterých se týká omezení provozu v případě
vyhlášení signálu regulace.
O kvalitě ovzduší informuje v pravidelných relacích
sdělovacích prostředků Český hydrometeorologický ústav. V případě smogové
situace jsou orgány ochrany ovzduší (tj. Ministerstvo životního prostředí,
orgány krajů a obcí) povinny informovat veřejnost.
V ovzduší se může nacházet řada dalších znečišťujících
látek, pro které není legislativně stanoven imisní limit. Pro potřeby odhadu
zdravotních rizik při výskytu těchto látek v ovzduší slouží referenční
koncentrace, které se používají také při hodnocení kvality ovzduší, nebo
při zpracovávaní rozptylových studií. Jedná se o odhad takové koncentrace
látek, která při celoživotním
inhalačním působení na populaci včetně citlivých skupin pravděpodobně
nezpůsobí poškození zdraví. Seznam referenčních koncentrací zpracovává,
průběžně doplňuje a aktualizuje Ministerstvo zdravotnictví. Podkladem pro
jejich stanovení jsou nejnovější toxikologické informace z renomovaných informačních zdrojů
(např. EPA-IRIS, WHO, RIVM Bilthoven,).
V období od devadesátých let, kdy došlo
k významnému politickému, ekonomickému a technickému vývoji, se změnila
také imisní situace v ČR. Na základě výsledků měření nejběžněji se
vyskytujících znečišťujících látek v celostátní měřící síti je možno říct, že
znečištění ovzduší, které v devadesátých letech výrazně pokleslo, v
posledních letech spíše stagnuje nebo mírně klesá. V případě nejznámější
znečišťující látky, oxidu siřičitého, v důsledku redukce emisí
v rámci celé střední Evropy, lze od roku 1999 mluvit o stabilní expozici
oxidu siřičitému na úrovni přirozeného pozadí. Znečištění prachem je o něco
vyšší, jeho dlouhodobý vývoj lze spíše charakterizovat zmenšováním rozpětí
naměřených koncentrací při stabilních středních hodnotách. Oxidy dusíku jsou
typické pro místa zatížená dopravou, koncentrace jsou dlouhodobě stabilní, bez výrazných výkyvů.
V případě ozónu průměrné koncentrace v ČR stejně jako v celé
Evropě mírně rostou, zatímco se snižuje frekvence výskytu a výška maxim.
V důsledku snižování významnosti některých klasických škodlivin a
především s ohledem na vysoká zdravotní rizika, která se vyskytují již při
velice nízkých koncentracích, je v posledních letech větší pozornost věnovaná polycyklickým aromatickým uhlovodíkům. Výsledky měření PAU ukázaly, že doporučované koncentrace pro
ovzduší jsou v ČR běžně překračovány.
Ve druhé polovině devadesátých let významně poklesl počet situací
s přechodným zhoršením kvality ovzduší způsobeným nepříznivými
rozptylovými podmínkami, které mohou dosáhnout parametrů smogových epizod.
Vývoj znečištění ovzduší v posledním období naznačuje, že větším problémem
než typický zimní smog za inverzních situací bude v budoucnu letní smog
jako jeden z civilizačních problémů.
Slovo smog vzniklo spojením dvou anglických slov smoke (kouř) a fog (mlha) a
původně bylo použito pro silně znečištěné ovzduší za určitých meteorologických
podmínek v zimním období. V současné době je používán termín zimní
smog. Vzniká převážně na podzim a v zimě obzvlášť v ranních hodinách v
průmyslových aglomeracích. Hlavními složkami směsi znečišťujících látek jsou
oxidy síry a prachové částice, celá směs má redukční charakter. Později se
pojmem smog začala označovat také kritická situace ve znečištění ovzduší
typická pro letní období.
Letní, fotochemický smog se tvoří z oxidů dusíku a uhlovodíků,
jejichž zdrojem jsou především výfukové plyny z autodopravy. Za silného
slunečního záření z nich vzniká přízemní ozón, aldehydy,
peroxyacylnitráty. Záludnost letního smogu spočívá v tom, že vzniká v parných
letních dnech a jeho koncentrace vrcholí v odpoledních hodinách, kdy se většina
lidí sluní venku u vody a člověkem je prakticky nepozorovatelný, protože to
není klasická „mlha s kouřem“.
Smog může způsobit dráždění očí až
záněty spojivek, záněty dýchacích cest, větší počet astmatických záchvatů a
respiračních potíží, větší počet úmrtí, při častém opakování snížení délky
života. Ohroženy jsou především malé děti, starší jedinci, astmatici, kardiaci
a lidé se sníženou imunitou.
Oblastmi s nejvíce znečištěným ovzduším v České republice jsou severní Morava,
severní Čechy a Praha. S vyššími koncentracemi znečišťujících látek se dále
můžeme setkat v bezprostřední blízkosti frekventovaných silnic a kolem místních
zdrojů znečištění. V zimním období je možno nalézt přechodně vyšší znečištění
ovzduší kdekoliv, třeba i v malých obcích, kde jsou nahromaděna lokální
topeniště s nízkými komíny, zvláště pokud se současně uplatní špatné rozptylové
podmínky.
Na otázku, jak velké riziko představuje znečištění ovzduší
pro zdraví člověka a v jakém rozsahu se uplatňuje, není, vzhledem k mnoha
spolupůsobícím faktorům, jednoduchá odpověď.
Studie, prováděné v České republice od začátku 90. let 20. století
(Program Teplice, Studie Znečištění ovzduší a zdraví), poukázaly především na
zdravotní riziko PAU kontaminujících ovzduší v pánevních oblastech.
Občan žijící v oblasti se zhoršenou kvalitou venkovního
ovzduší by se měl snažit posilovat celkovou nespecifickou odolnost organismu,
zejména:
* zdravou výživou s dostatkem vitaminů a dalších
ochranných faktorů
* přiměřeným denním režimem s dostatkem spánku
* nekuřáctvím a umírněností v požívání alkoholických nápojů
* péčí o přiměřenou zdatnost a duševní pohodu
Není pravda, že ve znečištěném ovzduší už nezáleží na tom,
zda člověk kouří. Kouření je bezesporu významnější zátěž než znečištění ovzduší
a při současném působení na organismus se tyto vlivy sčítají.
Sportovní aktivity,
jako je např. jízda na kole nebo běh pro zdraví, je nevhodné provozovat např.
na silnicích s hustým automobilovým provozem nebo okolo chemické továrny.
Občan žijící v oblasti se zhoršenou kvalitou venkovního
ovzduší by měl podporovat komunitní programy zaměřené na snížení znečištění a
přispívat ke zlepšení situace i svým osobním chováním. Např. přechodem na
" čistší " způsob vytápění svého domku nebo alespoň tím, že nebude
používat kamna ke spalování domácího odpadu obsahujícího umělé hmoty.
Zvláštní kapitolou individuální ochrany zdraví je chování
při zhoršení rozptylu škodlivin v ovzduší (tedy při zvýšení koncentrací
znečišťujících látek, které může přerůst až do smogové situace). Pokud se
koncentrace znečišťujících látek v ovzduší zvýší natolik, že jsou překračovány
zvláštní imisní limity (viz výše) musí být obyvatelstvo, školy, podniky a
zdravotnická zařízení o této situaci informováni. Podle vývoje situace se
vyhlašuje stupeň "upozornění", první a druhý stupeň "
regulace". Kromě toho mohou místní orgány v jednotlivých místech zavést i
podrobnější hodnocení.
Za zhoršené
rozptylové situace, nejsou prakticky ohroženi zdraví dospělí jedinci. Delší
trvání " smogu " může mít nepříznivé účinky na zdraví disponovaných osob,
tj. chronicky nemocných (chronická bronchitis, astma, kardiovaskulární
onemocnění) citlivých a oslabených. Disponujícím faktorem je věk do 5 let a nad
70 let.
Doporučení, jak se v takové situaci chovat jsou určena
především těmto věkovým skupinám.
Tato doporučení směřují ke snížení individuální expozice a
zamezení její kombinace s expozicí dodatkovou :
1. Omezit pobyt venku, zejména v době mezi 6 - 10 a od 16 -
20 hodin
2. Při pobytu venku nevyvíjet nadměrnou fyzickou aktivitu,
která by vedla ke zvýšené plicní
ventilaci
3. Neprovozovat tělesnou výchovu a sport na venkovních
sportovištích
4. Místnosti, kde se zdržují lidé, větrat krátkodobým (na 3
- 5 minut) otevřením oken ne více než 3
- 4 x denně
5. Nezdržovat se v zakouřených místnostech, v obytných
místnostech nekouřit
6. Nepoužívat přípravky s organickými rozpouštědly, spreje
s hnacími plyny
7. Neprovádět lakýrnické práce a podobné činnosti
zvyšující potřebu větrání
8. Nepoužívat krbová topeniště, nespalovat žádné materiály
na otevřeném ohni, nespalovat odpadky v
kamnech
9. Omezit jízdy osobním autem
10. Nepřetápět obytné místnosti, resp. snížit teplotu
vytápění obytných místností alespoň o 2oC
oproti obvyklé úrovni
Při popularizaci těchto doporučení je nezbytné zamezit vzniku
přehnaných obav nebo dokonce paniky. Není žádoucí, aby se maminka bála jít s
dítětem na nutný nákup do blízkého obchodu, protože má strach ze zdravotních
důsledků.
Jsou lidé, kteří
prožívají ohrožení ze znečištění ovzduší tak silně, že tento strach je
zdravotně škodlivější než samy znečišťující látky. Takové osoby je třeba
uklidnit, že jim nic vážného nehrozí, pokud budou dodržovat daná opatření,
zvláště pokud jsou zdraví.
Na druhé straně,
jestliže máme zkušeností potvrzeno, že náš pacient, např. astmatik, reaguje
zhoršením na zvýšené znečištění ovzduší, je dobré takovému zhoršení předejít
včasnou úpravou režimu a medikace.
Komunitní
intervence
V pravomoci i možnostech obce, města, radnice i obyvatel je
řada opatření, která mohou podstatně zlepšit zátěž obyvatel znečištěním
ovzduší. Tato opatření by měla být součástí ozdravných programů referátu
životního prostředí a zdravotního úřadu. Jde např. o tato opatření :
* omezení lokálního vytápění pevnými palivy a jeho
nahrazení plynem, elektřinou, případně
dálkovým topením
* omezení znečišťování ovzduší z průmyslových a
živnostenských provozoven ( důsledná
podpora orgánů inspekce ochrany ovzduší )
* omezení spalování odpadů domácích i průmyslových na
volných prostranstvích, v zahradách, v
domácích topeništích a ve spalovacích
zařízeních, která nejsou k tomu účelu uzpůsobena
* vhodná organizace dopravy, snižující dopravní zátěž v
obytných oblastech
* bezprašné povrchy komunikací. Mytí ulic a chodníků.
Zpevnění nebo zatravnění prašných
ploch, skládek a pod.
* opatření na snížení prašnosti při stavební činnosti,
výkopech a pod.
Celospolečenská
intervence
Snahy společnosti zajistit v České republice dobrou kvalitu
ovzduší jsou dány legislativou Ministerstva životního prostředí, konkrétně zákonem
O ochraně ovzduší a návaznými vyhláškami. Ty by měly zajišťovat z hlediska
ovzduší " kauzální léčbu ", tedy minimalizaci zdrojů znečištění.
Bohužel jde o dlouhodobou léčbu. Měření znečišťujících látek má pak mimo jiné
funkci zpětné vazby, hodnotící léčebný efekt.
Literatura:
· Symon
K.,Bencko V. a spol.: Znečištění ovzduší a zdraví, Avicenum 1988
· WHO
Regional Office for Europe : Air quality guidelines for Europe, WHO 2000
· Teplice
Program. Impact of Air Pollution on Human Health. R.J. Šrám (ed.), Academia,
Praha, 2001.
· Systém
monitorování zdravotního stavu obyvatelstva České republiky ve vztahu
k životnímu prostředí. Souhrnné a odborné zprávy za roky 1994 – 2003.
Státní zdravotní ústav, Praha, 1995 – 2004.
1.2.
ROSTLINNÉ PYLY V OVZDUŠÍ - SOUČASNÝ STAV
PROBLÉMU
Vznik onemocnění
dýchacích cest je podmíněn přítomností infekčního agens, znečištěním ovzduší,
kouřením, alergeny a defektem imunity. Podíl determinant může být různý.
Většina poruch imunokompetence je získaných. Alergických projevů v naší
populaci přibývá. Bylo zjištěno, že počet postižených stoupl za posledních 35
let dvaapůlkrát, na nynějších 24%. Mimořádně narostl počet alergiků, trpících
sezónní pylovou alergií. Nejde už jen o sennou rýmu, ale o onemocnění
projevující se kromě zánětu nosní sliznice i reakcí spojivek, kůže, dechovými
potížemi i celkovými příznaky.
Mortalita na astma
bronchiale u nás v posledních desetiletích klesá ( od roku 1970 asi na polovinu
), prevalence, zjišťovaná cílenými studiemi se v posledních letech pohybovala
mezi 1,8 a 3,2 procenty.
Alergiků v dětském věku přibývá; nástup prvních příznaků se
objevuje už v kojeneckém a batolecím věku. Polovina případů dětského astmatu
začíná před dovršením třetího roku. Vina je připisována interakci účinků
stoupajícího množství alergenů, častějších infekcí horních cest dýchacích a
narušeného prostředí.
Škodliviny, poškozující systém tkáňové (slizniční) imunity
se kombinují se specifickými alergizujícími činiteli. K výskytu pylových
alergií přispívá to, že v sídlech, zejména v nových obytných souborech, byla
vysazována druhově nevhodná zeleň (zpravidla pro svůj rychlý růst a
nenáročnost) a že se zvětšil rozsah neobhospodařovaných a neošetřovaných
zaplevelených ploch.
1.2.1. PATOFYZIOLOGICKÉ MECHANISMY
Pylová zrna
vyskytující se v ovzduší vyvolávají imunologicky podmíněné alergické reakce.
Mechanismus vzniku alergizace a průběhu alergické odpovědi organismu je popsán
v příslušné odborné literatuře. Zde jsou zmíněny jen některé specifické
záležitosti.
Vzdušné alergeny
jsou převážně proteiny, které jsou součástí biogenních částic o rozměrech 2 -
60 um. Pylová zrna a větší spóry plísní jsou při vstupu do dýchacích cest
zachyceny již v jejich horní části a nepronikají do subglotických oblastí.Při
testech s izotopy značenými pylovými zrny ambrózie bylo zjištěno, že částice
větší než 18 - 20 um se nedostávají pod úroveň cariny. Naopak aerosoly s
částicemi 5 um a menšími běžně procházejí do periferních dýchacích cest, kde se
usazují.To vysvětluje nejčastější projevy polinózy - konjunktividitu a
rhinitidu. V případě pylového bronchiálního astmatu, kde místem
nejvýznamnějších změn jsou průdušky, je ale třeba hledat jiné mechanismy.
Uvažuje se o reflexech vznikajících podrážděním nasopharyngeálních receptorů
nebo o hematogenním přenosu alergenů.
Navíc bylo
prokázáno, že některé pylové alergeny se mohou po vyplavení z pylového zrna
vázat na částice menší než původní zrno a vstupovat do dolních dýchacích cest
touto cestou. U organických látek dochází k poměrně rychlému rozpadu
bílkovinného obsahu, zvláště ve vlhkém počasí. Pylová zrna, která se poté
větrem znovu dostávají spolu s prachem do ovzduší, již proto alergické potíže
většinou nevyvolávají.
Pacient alergický na pyl může vytvářet protilátky proti
alergenům, které jsou
1. vlastní pouze pylu určité
rostliny nebo
2. jsou společné pro pyly
příbuzných rostlinných druhů.
Pacient tak může
trpět přecitlivělostí omezenou na pyl jednoho konkrétního (specifického) druhu
rostliny, nebo díky imunologické zkřížené reaktivitě strukturálně blízkých
alergenů, může vykazovat přecitlivělost na pyl příbuzných rostlinných druhů.
Velmi často se zkřížená reaktivita objevuje mezi příbuznými druhy trav a rovněž
mezi příbuznými druhy Asteraceae - složnokvěté. U dřevin existuje poměrně
vysoký stupeň zkřížené reaktivity zvláště mezi druhy (rody) taxonomicky
příbuzných čeledí Betulaceae - Břízovité (Betula - bříza, Alnus - olše) a
blízkou čeledí Corylaceae - Lískovité (Corylus - bříza, Carpinus - habr),
uvnitř čeledí Fagaceae - Bukovité (Fagus - buk, Quercus - dub), Salicaceae -
Vrbovité (Salix - vrba, Populus - topol), avšak byla popsána zkřížená
reaktivita i mezi druhy taxonomicky vzdálenými, dokonce např. i mezi pylovým
extraktem z břízy a některými druhy zeleniny (mrkev, celer, brambory, meloun),
ovoce (jablka, třešně, hrušky) či jedem blanokřídlého hmyzu. Pylový extrakt z
Artemisia vulgaris - Černobýl rovněž zkříženě reaguje s alergeny kořenové
zeleniny celeru a mrkve i s alergeny semen mrkvovitých rostlin, která se často
používají jako koření (kmín, koryandr, fenykl).
Šíření pylových zrn
ovzduším záleží na meteorologické situaci, vzdušných proudech, vlhkosti
ovzduší.
Pyly větrosprašných
rostlin jsou speciálně přizpůsobeny pro dobré šíření vzduchem na značné vzdálenosti
(tvar zrna, produkce pylu), pyly hmyzosprašných rostlin se naopak vzduchem
většinou šíří jen na krátké vzdálenosti - proto také pyly vyvolávající alergie
jsou převážně produkovány rostlinami větrosprašnými.
Většina pylových
zrn, která jsou příčinou potíží, pochází ze zdroje v blízkosti pacienta, přesto
dolet pylových zrn při vzdušném transportu bývá udáván v desítkách, stovkách,
dokonce i v tisících kilometrech. Dálkové přenosy probíhají ve velkých výškách,
kde bývá velmi silné proudění, takže materiál může během 24 hodin urazit
vzdálenost i kolem 3000 km. Díky takto rychlému transportu nemusí dojít k
biologické degradaci bílkovinného obsahu pylového zrna a při následném sestupu
do nižších vrstev atmosféry mohou tato pylová zrna vyvolávat alergické potíže.
K vyčištění atmosféry od pylů a jiných větších částic dochází nejefektivněji
při dešti.
K tomu, aby došlo k
uvolnění pylu do ovzduší je třeba aby květy dosáhly určité biologické zralosti.
Jejich uvolňování dále závisí na vývoji teploty ovzduší, vlhkosti a mnohdy na
denní době - např. typické uvolňování pylu pelyňku či ambrózie v časných
ranních hodinách.
Protože znalost
aktuálního výskytu pylové situace je pro diagnostiku i terapii alergického
pacienta důležitá, rozvinula se od 60.let v Evropě a od r. 1992 i u nás, pylová
informační služba.
V síti stanic
(rozložení stanic v ČR a SR viz. obrázek) se provádí odběr vzorků a diagnostika
pylových zrn v nich.
PYLOVÁ INFORMAČNÍ SLUŽBA
Jako nejsnadnější a
nejvhodnější oblast pro využití aerobiologie v lékařství se dnes nabízí
prevence a terapie pylových alergií. Pro přesné načasování začátku
preventivního podávání antialergik je nutné co nejpřesněji znát
a) vyvolávající alergen
b) období jeho výskytu v ovzduší,
které se většinou
kryje s obdobím sezónních potíží alergického pacienta. Přesným určením
nejvhodnějšího termínu pro zahájení léčby a její ukončení po sezóně je možno
ušetřit značné finanční prostředky. Stejně tak je důležité mít přesné informace
pro správné vedení hyposenzibilizační léčby. Tyto problémy řeší právě pylová
informační služba (PIS).
Při znalosti údajů z
celé Evropy je možno nejen podávat informace zpětně, ale lze vytvářet i
předpovědi pro další období. To je umožněno počítačovým propojením národních
PIS do celoevropské informační sítě (European Aeroallergen Network Server -
EANS).
PIS tvoří otevřený
systém, do kterého je možno zapojit neomezené množství stanic, které informace
dále zpřesňují. Informace PIS mají smysl jen tehdy, pokud se k lékařům i
pacientům dostanou včas.
V České republice se
informace šíří těmito cestami:
týdenní hlášení v
novinách, rozhlasu a televizi; týdenní zpravodaj
(bulletin);
počítačové sítě Fidonet a Internet; výroční zpráva (Annual report).
Vedle lékařského
využití informací PIS se nabízí i využití mimolékařské - pro základní výzkum
(aerobiologie, aeropalynologie), botaniku, ekologii, kriminalistiku (např. boj
proti drogám - Cannabis), zemědělství a lesnictví (např. fytopatogenní plísně,
včelařství, hodnocení dlouhodobých změn vegetace, globálních klimatických
změn).
Celoroční pylový
monitoring umožňuje sestavit pro každou lokalitu podrobný pylový kalendář.
Pylovou sezónu lze v našich podmínkách orientačně rozdělit na tři hlavní období
:
1. jarní období, kdy se v
ovzduší vyskytuje převážně pyl dřevin
2. letní období, kdy
dominantním alergenem je pyl trav
3. podzimní období,
dominantními alergeny jsou pylová zrna vysokobylinných plevelů.
Orientační pylový kalendář níže položených
oblastí ČR je uveden v tab.1.
tab.1 PYLOVÝ KALENDÁŘ
Stručný
přehled nejvýznamnějších pylových alergenů a období jejich obvyklého výskytu v
ovzduší (bez nároků na úplnost).
┌──────────────────┬──────────────────────┬─────────────────────┐
│Dřeviny │ Maximum výskytu │ Okrajová
období │
├──────────────────┼──────────────────────┼─────────────────────┤
│Líska │ 1.3. - 1.4. │ leden - duben │
├──────────────────┼──────────────────────┼─────────────────────┤
│Olše │ 10.3. - 10.4. │ únor -
květen │
├──────────────────┼──────────────────────┼─────────────────────┤
│Topol │ 10.3. - 1.5. │ březen - květen │
├──────────────────┼──────────────────────┼─────────────────────┤
│Bříza │ 10.4. - 1.5. │ březen - květen │
├──────────────────┼──────────────────────┼─────────────────────┤
│Jasan │ 10.4. - 10.5.
│ březen - květen │
├──────────────────┼──────────────────────┼─────────────────────┤
│Dub │ 20.4. - 20.5. │ duben -
červen │
├──────────────────┼──────────────────────┼─────────────────────┤
│Bez
černý │ 10.5. - 10.6. │ květen -
červenec │
├──────────────────┼──────────────────────┼─────────────────────┤
│Lípa │ 1.6. - 10.7. │ červen - červenec
│
├──────────────────┼──────────────────────┼─────────────────────┤
│Byliny │ │ │
├──────────────────┼──────────────────────┼─────────────────────┤
│Trávy │ 10.5. - 20.7.
│ květen - srpen │
├──────────────────┼──────────────────────┼─────────────────────┤
│Jitrocel │ 10.5. - 20.8.
│ květen - září │
├──────────────────┼──────────────────────┼─────────────────────┤
│Šťovík │ 10.5. - 20.8. │
květen - září │
├──────────────────┼──────────────────────┼─────────────────────┤
│Kopřiva │ 1.6. - 1.9. │ květen - říjen │
├──────────────────┼──────────────────────┼─────────────────────┤
│Merlíkovité │ 1.7. - 20.9.
│ červen - říjen │
├──────────────────┼──────────────────────┼─────────────────────┤
│Pelyněk │ 20.7. - 20.8.
│ červenec - říjen │
├──────────────────┼──────────────────────┼─────────────────────┤
│Ambrózie │ 1.8. - 1.10. │ červene - říjen │
└──────────────────┴──────────────────────┴─────────────────────┘
Průběh
sezóny je tedy přibližně tento :
únor/březen - duben : převažují
pyly dřevin (olše, líska, topol), z bylin podběl, později pampeliška
květen - začátek června : v ovzduší
je maximum pylu, zpočátku ještě
převažují dřeviny (buk, dub, bříza, habr, jasan, borovice, smrk), z bylin se
objevují první zrna trav
červen - začátek srpna : dominují
pyly bylin, z dřevin již jen černý bez
a lípa; z bylin převažují trávy divoké i kulturní (obiloviny), jitrocel,
šťovík, ve druhé polovině období
maximum kopřivy; maximum vzdušných plísní
srpen - září : převaha
plevelných a rumištních rostlin (merlíkovité, pelyněk, ambrózie, kopřiva..),
jitrocele, velké množství vzdušných
plísní
Období od konce října do ledna je klidové s
minimem pylu v ovzduší
Praktické využití
informací PIS v alergologii :
a) diagnostika -
stanovení, ev. upřesnění diagnózy - využívá zpětně výsledky monitoringu ovzduší.
Pacientovy záznamy potíží se porovnají s aeropolinologickou situací v tomto
období. To umožní sestavit poměrně podrobnou a současně cílenou řadu alergenů,
která se použije ke kožním testům nebo k vyšetření specifických IgE.
b) terapie -
známe-li již přesně pylové alergeny, které u pacienta vyvolávají potíže, je
možno pomocí předpovědí PIS předem stanovit období, kdy se daný alergen objeví
v ovzduší. Tím je dána možnost včasného zahájení preventivních opatření a
nasazení vhodné léčby.
c) imunofarmakologie - údaje o
výskytu pylu jednotlivých rostlinných druhů v ovzduší dané oblasti a informace
o dlouhodobých trendech umožní firmám vyrábějícím diagnostické a terapeutické
pylové alergeny přesně a s předstihem reagovat na potřeby a požadavky
alergologů.
1.2.3. INDIVIDUÁLNÍ
INTERVENCE
Preventivní opatření
spočívají především v kontrole prostředí, v kontrole kontaktu s alergenem a
ekologických intervencích. V pylové sezóně se postiženému nemocnému doporučuje
ovlivnit své chování.
Režim dne v pylové sezóně :
* omezit větrání, větrat přes vlhké prostěradlo nebo alespoň
přes sousední místnost
* využívat čističe vzduchu
* omezit vycházky z domu, zvláště za slunečných a větrných
dnů;
maximum pylu bývá v
ovzduší kolem poledne, nejvhodnější částí
dne pro pohyb mimo domov je časné ráno
* pro vycházky využít déšť a období těsně po dešti, kdy je
v ovzduší minimální množství pylu
* při jízdě autem nevětrat oknem, ale pořídit si vzduchový
filtr
* vyhýbat se zatravněným plochám a dle možností těm keřům
a stromům, které u konkrétního pacienta
vyvolávají potíže
* vyhýbat se okraji lesa, který funguje jako filtr, ve
kterém se pyl koncentruje, naopak
uvnitř lesa bývá pylu velmi málo
* vhodný je pobyt u vodních ploch, raději s písečnými
nebo kamenitými okraji, vyhýbat se
zatravněným břehům
* pro alergické děti jsou naprosto nevhodné školní brigády
na poli či sběr léčivých rostlin
* vhodné časové naplánování dovolené, podle možností
vycestovat v kritickém období do
klimaticky výhodnějšího prostředí - hory, moře
(na horách bývá
pylová sezóna o 1-3 týdny zpožděná, naopak směrem k jihu Evropy se zvětšuje
předstih sezóny
* denně zaznamenávat charakter a intenzitu potíží,
porovnávat se zpravodajstvím PIS ve sdělovacích prostředcích a sdělovat výsledky
ošetřujícímu lékaři
Komunitní intervence
Na úrovni obce je
důležité prosadit opatření týkající se tvorby krajinného prostředí, zejména
prostředí v obytných čtvrtích a opatření týkající se údržby zelených ploch :
* ve městech a
obcích, v obytných čtvrtích a parcích nepoužívat k výsadbě stromy s velkou
tvorbou pylu zejména břízu, černý bez,
olši a akát
* vyhýbat se většímu
seskupení rostlin téhož druhu (tzn. monokulturním) v blízkosti obydlí
* klást důraz na
pečlivou údržbu zelených ploch, trávníky je
třeba pokosit včas, tj. ještě před rozkvětem trav a pokosenou trávu
odvézt (pokosené seno může být alergenně agresívnější než zelená tráva)
* je třeba
zlikvidovat porosty alergenně velmi agresivních plevelů (pelyněk, merlíkovité,
ambrózie aj.) na rumištích a skládkách, plochách podél komunikací, železnice,
továrních pozemcích, sportovištích a neobdělávaných zemědělských plochách v blízkosti míst pobytu lidí
Podmínkou úspěchu je
vysvětlování významu výše uvedených
opatření mezi občany a ve školách.
CELOSPOLEČENSKÁ INTERVENCE
* propagace a vysvětlování významu pylové služby ve
sdělovacích prostředcích a její
finanční zabezpečení
* popularizace opatření snižujících pylovou zátěž obyvatel
* legislativní opatření poskytující obcím potřebné pravomoci
při prosazování řádné údržby zeleně
Problematika dostatku i jakosti pitné vody pro člověka,
jakkoli již dnes představuje aktuální téma, bude stále nabývat na významu.
Hygienické nároky na pitnou vodu totiž stoupají, ale kvalita suroviny k její
"výrobě" klesá, nejen v České republice, ale v celosvětovém měřítku.
Kvalitní voda je stále vzácnější a dražší.
Současný stav veřejného a individuálního zásobování obyvatel
ČR pitnou vodou lze z údajů za rok 2002 stručně charakterizovat následovně: 10
% obyvatel je zásobováno z individuálních zdrojů a 90 % obyvatel je zásobováno
z veřejných vodovodů. Voda veřejných vodovodů pochází více než z poloviny ze
zdrojů povrchových, z menší části ze zdrojů podzemních. Vlivem intenzivního zemědělství, imisí, splachů a průsaků z řady lidských
činností však klesá kvalita vody i v samotných vodárenských tocích a v
podzemních zdrojích. Podzemní vody mohou obsahovat i některé nežádoucí látky
(dusičnany, radon) nebo jejich nežádoucí množství (železo, mangan, atd.)
přirozeně vyluhované z podloží.
Pouze
minoritní část vody z veřejných vodovodů není nutné upravovat (jen se, vzhledem
k dopravě potrubím, chloruje). Ostatní vody veřejných vodovodů procházejí několikastupňovou chemickou úpravou (zakončenou
s následnou chlorací), aby vody dopravované potrubím byly zabezpečené při
případném znečištění. Všechny hromadné vodovody splňují
požadavky legislativy pro pitnou vodu a voda může být klasifikována jako zdravotně nezávadná.
Získat reprezentativní představu o kvalitě pitné vody z
veřejného zásobování v ČR umožňuje "Systém monitorování zdravotního
stavu obyvatelstva ve vztahu k životnímu prostředí" a to jeho Projekt
II: Zdravotní důsledky a rizika znečištění pitné vody, který je
v rutinním provozu od roku 1994. Monitorovaná města (vybraná okresní a
krajská města a hlavní město Praha, celkem 32 měst) zásobují svými vodovody
okolo 3,5 milionu obyvatel, což reprezentuje přibližně třetinu populace České
republiky a více než 60 % osob žijících ve městech s více než 20 000
obyvateli. Z celkového počtu obyvatel, zásobovaných pitnou vodou
z veřejných vodovodů je tímto monitoringem pokryto okolo 40 %
obyvatel.
V roce 2002 bylo ze sítí monitorovaných měst odebráno 2242 vzorků
pitné vody a jejich rozborem získáno 48059 údajů o jakosti pitné vody ve
sledovaných vodárenských sítích. Nedodržení limitní hodnoty nejméně u jednoho
zdravotně významného ukazatele limitovaného nejvyšší mezní hodnotou bylo
nalezeno v 38 vzorcích. Nejčastěji byla překročena limitní hodnota ukazatelů
enterokoky (16 případů), Clostridium perfringens (12 případů) a Escherichia
coli (8 nálezů). V žádném případě však nešlo o trvalé překračování některého
z ukazatelů jakosti pitné vody nebo o soustavné nedodržování jakosti pitné
vody distribuované monitorovaným vodovodem.
Z výsledků Projektu II lze konstatovat, že v posledních letech
nedochází k výrazným změnám v jakosti pitné vody v distribučních
sítích sledovaných měst, přičemž tuto jakost nutno obecně hodnotit jako velmi
dobrou, srovnatelnou s vyspělými evropskými státy.
V souvislosti se vstupem ČR do EU je zaváděn celostátní
monitoring jakosti vod, který bude zahrnovat všechny veřejné vodovody, veřejné studně
označené jako zdroj pitné vody a studně využívané veřejností nebo
k podnikatelské činnosti, která vyžaduje užití pitné vody.První výsledky
za rok 2002 ukazují, že ve srovnání s velkými vodovody je jakost vody
v malých vodovodech a veřejných studních horší. Zatímco ve vodovodech zásobujících více než 5000 obyvatel byla
četnost nálezů s překročením nejvyšší mezní hodnoty 0,24%, v menších
vodovodech dosahovala hodnoty 1% a v monitorovaných veřejných studních
dokonce 2,8%.
Obecné informace o kvalitě pitné vody poskytují uživatelům
Manuálu prevence pouze náhled na závažnost problematiky a nemohou být přirozeně
vodítkem k přístupu k místním zdrojům, jejichž kvalita v rámci naší země může
být - a je - zcela
odlišná. Někde vhodná pro kojence, jindy skrývající riziko i pro zdravé
spotřebitele. O kvalitě konkrétního zdroje je nutné se informovat u příslušného
provozovatele, na MÚ nebo Orgánu ochrany veřejného zdraví. Není-li kvalita vody u individuálního zdroje
známa, je nutné ji alespoň jednou do roka, nebo podle potřeby i častěji, nechat
zkontrolovat pro tento účel akreditovanou laboratoří. Pro prvotní a
obecnou informaci není nutné dělat rozbor všech 70 položek podle Vyhlášky
Ministerstva zdravotnictví České republiky 376/2000 Sb., stačí provést základní
chemický a mikrobiologický rozbor, který trvá asi týden a stojí cca 1000,- Kč.
Laboratoř, neodebírá-li vzorky sama, by měla poučit o správném odběru vzorku a
dodat speciální sterilní lahvičku na mikrobiologický rozbor.
Zdravotní rizika mohou plynout z konzumace vody bakteriálně
či biologicky kontaminované, z vody s vyšším obsahem chemických či
radioaktivních látek a prvků, ať už umělého nebo přirozeného původu.
Pomineme-li rizika spojená s kvantitou - s nedostatečným příjmem tekutin (vody)
nebo naopak s příjmem nadbytečným u některých patologických stavů, kde
konzumace až desítek litrů vody denně může znamenat významnou zátěž některými
obsaženými kontaminantami, nutno počítat s účinky akutními i chronickými.
Za
zdravotně nevýznamné (a bohužel stále více opomíjené) jsou považovány
organoleptické vlastnosti vody - pach, chuť, vzhled. Ještě před 70 - 50
lety byl zcela samozřejmý požadavek, že pitná voda má být chutná a osvěžující;
dnes už pouze "její smyslově postižitelné vlastnosti nemají bránit jejímu
požívání". Přitom senzorické poruchy jsou u pitné vody velmi časté a mohou
působit u člověka odpor a odklon k požívání méně zdravých nápojů, u některých
jedinců i poruchy trávicí soustavy (nauzea apod.).
Z
hlediska akutního účinku je významná mikrobiální kvalita vody. K otravám
toxickými látkami z vody u nás již prakticky nedochází, i když je nelze s
rostoucím počtem nejrůznějších havárií do budoucna nikdy vyloučit.
Fekálním znečištěním se do vody dostávají mnohé
patogenní střevní mikroorganismy rodů Salmonella a Shigella, Vibrio cholerae,
rod Leptospira, druh Yersinia enterocolitica, Campylobacter fetus a
enteropatogenní a enterotoxigenní typy Escherichia coli. Kromě toho ve vodě lze
najít podmíněné patogeny jako druh Pseudomonas aeruginosa, rody Flavobacterium,
Klebsiella a Serratia a v poslední době stále více prokazovaná atypická
Mycobacteria, zvláště rod M. kansasii. Ve vodě najdeme ale i různé další
bakterie, které mohou způsobovat organoleptické závady (pach, chuť), např.
sirné a železité bakterie apod.
Pokud
se týká střevních patogenů, pak minimální infekční dávka schopná vyvolat
onemocnění u člověka kolísá podle druhu (Salmonella 2-5, enteropatogenní E.coli
1010 atd.) a je ovšem závislá i na momentálním zdravotním stavu a
věku postiženého jedince.
Málo
osvětlenou otázkou je, může-li pomnožení saprofytní, zdravotně nezávadné
mikroflory (tzv. psychrofilní a mezofilní bakterie), nad normou přípustnou mez
mít zdravotní dopad. Ze zkušeností a výzkumů potravinářské mikrobiologie
vyplývá, že lidské zdraví mohou ohrozit i organismy saprofytické, které
svou metabolickou činností, podmíněnou enzymatickým vybavením, mohou
proteolyticky a lipolyticky měnit některé součásti poživatin. Vzniklé štěpné produkty
představují zdravotní riziko (zažívací potíže, průjmy, snížení výkonnosti a
odolnosti) zvláště pro děti a staré osoby. Obdobné produkty s nejvyšší
pravděpodobností vznikají i při odumírání a rozkladu samotných bakteriálních
buněk. Analogicky lze takové riziko odvodit i pro kontaminovanou vodu, zvláště
je-li použita pro přípravu kojenecké stravy.
Významnou
roli může hrát také kontaminace vody viry. Voda může být kontaminována
více než 100 druhy virů, nejvýznamnější je skupina enterovirů a virus hepatitidy
A. Tyto viry mohou způsobit akutní gastroenterická onemocnění, současně
však mohou postihnout i jiné orgány - např. respirační, mozek a mozkové blány,
oční spojivky apod. K vstupu infekce může dojít cestou trávicího traktu po
napití vody, ale také vzduchem při zavlažování skrápěním nebo při sprchování a
kontaktem při koupání (zánět spojivek). Izolace a průkaz virů z vody je
velmi náročné a tak stanovení virů ve vodě nepatří k rutinním zkouškám.
Proto není ani dostatečný přehled o situaci v pitných vodách. Není jisté, zda
dávka volného chloru účinná na bakterie působí desinfekčně i v případě virů.
U
stálých uživatelů domovních studní, kde bychom vzhledem k rozšířené mikrobiální
kontaminaci očekávali vysoký výskyt průjmových onemocnění, sehrává zřejmě
obrannou roli získaná tolerance k danému druhu a dávce.
Anorganické
i organické chemické toxické látky obsažené ve vodě mohou v našich
podmínkách představovat různě významnou zátěž s následným rizikem negativního
chronického účinku na organismus.
Těžké
kovy (Pb, Cd, Hg, Cr, As, Ni ad.), schopné vyvolat poškození
především jater a ledvin, dále poškození krvetvorby, alergie a v některých
případech zřejmě i nádorový proces, nedosahují ve zdrojích ČR hodnot, které by
ohrožovaly zdraví. S výjimkou omezených lokalit, kde vyšší obsah těžkých kovů
může být dán i přirozeně z podloží, je situace příznivá ve většině veřejných
vodovodů i domácích studní.
Naopak
asi nejvíce diskutovaným problémem pitné vody jsou dusičnany, schopné
vyvolat nejenom alimentární methemoglobinémii u kojenců a některých nemocných s
chorobami srdce nebo s poruchami metabolismu, ale také, stejně jako dusitany,
mohou být prekurzory N-nitrózosloučenin (nitrosaminů a nitrosamidů), látek s
karcinogenním účinkem. I když voda z veřejných vodovodů v naprosté většině
případů vyhovuje požadavku normy (50 mg/l), ne vždy ji lze označit za vhodnou i
pro kojence (15 mg/l) a situace u individuálních zdrojů může být rozdílná.
Široké
spektrum organických látek typu chlorovaných uhlovodíků, PAU, chlorovaných benzenů
apod. představuje vážný hygienický problém. I když se v pitných vodách
vyskytují ve velmi nízkých koncentracích, vyznačují se často vysokou toxicitou
a schopností vázat se a kumulovat v tkáních. Řada z nich má prokázaný
mutagenní a karcinogenní účinek, řada dalších je z něho podezírána. Jejich
výroba, užití (především ve formě pesticidů v zemědělství, dále v nejrůznějších
průmyslových činnostech, včetně dopravy) i výskyt v prostředí stoupá, jsou
ohroženy zdroje pitné vody a v současnosti používané vodárenské technologie
dokáží tyto látky jen těžko odstranit.
Specifickou
a zdravotně významnou skupinu organických látek v pitných vodách tvoří
desinfekční prostředky a jejich vedlejší produkty. Desinfekce představuje
zřejmě nejvýznamnější krok v úpravě vody pro veřejné zásobování. Účinné
chemické biocidní látky jako chlor, chloraminy či ClO2 vedle
destrukce mikrobiálních agens však mají schopnost reagovat s organickými
látkami (tzv. huminové látky) přirozeně se vyskytujícími zvláště v povrchových
vodách za vzniku nových nežádoucích sloučenin. Vznikají tzv. trihalometany,
jejichž nejznámějším zástupcem je v našich podmínkách chloroform. Většina látek, vznikajících jako vedlejší
produkt chlorace, je podle IARC
klasifikována jako podezřelý karcinogen pro člověka, epidemiologické důkazy
vztahu konzumace chlorované vody a vzniku nádorových onemocnění (zejména
močového měchýře a konečníku) však nejsou jednoznačně doloženy. Riziko
onemocnění rakovinou následkem vedlejších produktů desinfekce vody je však o
několik řádů nižší než riziko onemocnění a úmrtí na choroby způsobené
patogenními organismy v pitné vodě.
U pitné vody je nutno zvažovat i přítomnost radioaktivních
látek. Přestože geologické podloží ČR je z velké části tvořeno vyvřelými a
metamorfovanými horninami, které představují nejvýznamnější zdroj přírodní
radioaktivity a uvolňovaný radon tvoří rozhodující podíl (až 55 %) na celkovém
ozáření lidského organismu, dávka přijatá z přírodní radioaktivity je vždy pod
prahovou koncentrací akutních účinků a co se týče pitné vody, nelze její
příspěvek (cestou skutečné ingesce) považovat za významný.
Pitná
voda není a ani nemůže být chemicky čistá kapalina H2O, ale
obsahuje přirozeně a v často významně různém množství také zdraví prospěšné
součásti. Ať už jsou to:
Pitná voda je obsahuje v iontové, oproti potravinám lépe
vstřebatelné formě a tak může v některých případech významně přispívat k plnění
potřebné denní dávky řady deficitních prvků. Naopak, některými výrobci
propagovaná konzumace destilované nebo demineralizované vody může způsobit
vážné poruchy minerálového metabolismu.
Škodlivý
však není jen deficitní příjem esenciálních prvků, ale i příjem nadbytečný:
sodík (!), selen atd. Příkladem je také například fluor, který v nedostatku v
určitém věku působí zvýšený výskyt zubního kazu, v nadbytku pak tzv. fluorózu,
projevující se m.j. poruchou skloviny. Od fluorizace pitné vody se v ČR
již všude ustoupilo a u ohrožených skupin populace se provádí cílená substituce
fluoru v tabletách.
Jedním
z nejdéle prokázaných vztahů minerálů v pitné vodě k lidskému zdraví je
příznivý vliv dlouhodobé konzumace "tvrdší vody" (obsah vápníku a
především hořčíku) na výskyt kardiovaskulárních chorob.
Potřeba
esenciálních prvků je však individuálně specifická a stanovit všeobecně platné
jejich optimální složení v pitné vodě lze pouze jako doporučení, nikoliv
závazný požadavek.
Důsledný
ošetřující lékař, který do komplexního působení na pacienta
samozřejmě zahrnuje i otázku výživy, by se neměl zapomenout informovat,
jakou vodu (včetně obsahu minerálů) pacient pravidelně konzumuje.
Při
interpretaci jistě varujících údajů o kvalitě pitné vody je nutné si uvědomit,
že prosté překročení limitní hodnoty ještě nemusí znamenat zdravotní ohrožení.
Limitní koncentrace škodlivin jsou podle doporučení WHO formulovány s
bezpečnostním koeficientem tak, že ani při krátkodobém překročení limitní hodnoty
10 - 100x nedojde obvykle k přímému a zjistitelnému zdravotnímu poškození
konzumenta. Tomu odpovídá i skutečnost, že v období let 1994 – 2002 nebyl
hlášen žádný případ přímého zdravotního poškození či úmrtí z pitné vody
veřejného vodovodu monitorovaného v rámci Projektu II, ať už původu
infekčního nebo toxického. Bezpečné limitní hodnoty normy na pitnou vodu jsou
počítány pro průměrného spotřebitele a nemusí ve všech směrech vyhovovat
některým populačním skupinám se zvýšenou citlivostí: kojencům, nemocným lidem
apod.
I když
riziko přímého zdravotního poškození z pitné vody (mimo studny) je v ČR
minimální, je nepochybné, že v mnoha případech dochází k zbytečné zátěži
lidského organismu, což se může projevit až za delší dobu po expozici a ve
vztahu k pitné vodě kauzálně nespecifickým způsobem.
Je známo, že pouze méně než 1 % vyrobené a
vodárenskou sítí distribuované pitné vody se skutečně lidmi v nějaké formě
požije. Navíc zřejmě stále klesá podíl této vody na celkovém denním příjmu
tekutin cca 2 l/den (přesné údaje z ČR nejsou k dispozici, celosvětový trend je
ale evidentní). Stále stoupá počet lidí, kteří pitnou vodu z vodovodu považují
za něco nezdravého, či dokonce škodlivého - a to dokonce i tam, kde kvalita
vody celkově i po chuťové stránce odpovídá příslušné legislativě.
Jaké alternativy zásobování se nabízejí a jaká nová rizika
se objevují před těmi, kteří hledají vodu vyšší kvality?
Při
výběru alternativ hraje roli mnoho faktorů - požadavky na kvalitu vody, dostupnost
vhodného řešení, informovanost, socioekonomické podmínky a další. Na čelném
místě by se měla ze zdravotně-hygienického hlediska uplatňovat zásada, že
kvalitní a zdravá pitná voda je dána především kvalitním zdrojem. Voda již
znečištěná může být pomocí různých technologií sice upravena tak, aby splňovala
požadavky normy na pitnou vodu, ale protože většina procesů úpravy nemá 100 %
účinnost a bezchybnou funkčnost, často snižuje obsah a narušuje poměr
esenciálních prvků, měla by tam, kde je to možné, být dána přednost zdroji
(nejlépe podzemní) vody nevyžadující žádnou nebo minimální úpravu.
Řada lidí, kteří preferují jinou než vodovodní vodu a
nemohou či nechtějí si kupovat vodu balenou, si dováží vodu ze studní, pramenů
a studánek. Přestože chybí číselné údaje, počet takto se zásobujících,
především městských obyvatel není zanedbatelný.
U vhodných pramenů je na místě ochrana, pravidelná údržba a
kontrola jakosti vody, kterou si však musí zorganizovat i zaplatit sami
uživatelé. Otevírá se zde prostor pro preventivní působení ekologických,
zdravotních či jiných dobrovolných organizací.
Při
nutnosti použití neznámého zdroje vody je třeba předpokládat bakteriální
i chemickou kontaminaci. V případě bakteriální kontaminace lze použít
převaření nebo jednorázové dezinfekční tablety. Při podezření na
chemickou kontaminaci je lépe vodu nepožívat vůbec, v krajním případě
lze použít kvalitní komerčně vyráběné přenosné filtrační zařízení na principu
ultrafiltrace (keramická vložka) a sorpce na aktivním uhlí. Je-li to možné,
je v těchto zemích nejbezpečnější používat vodu balenou.
Varem
se může z vody odstranit volný chlor i některé těkavé organické látky, radon
a dále CO2 (důležité zvláště u kojenců a dětí). Při nejméně
dvacetiminutovém varu lze získat i jistotu baktericidního účinku. Neodstraní
se tím však většina chemických látek (těžké kovy, dusičnany, chlorované
uhlovodíky apod.). Obsah volného chloru poklesne prakticky na nulové hodnoty i
stáním vody v otevřené nádobě při pokojové teplotě za cca 60 minut.
Prodej balených vod má u nás dlouhou tradici. Vždy však šlo
buď o vody (minerální) léčivé nebo vody, které pro svou zvláštní chuť byly
považovány za osvěžující nápoj (minerální vody stolní a vody s vysokým obsahem
CO2 ať původu přirozeného nebo umělého u vod sodových). Teprve po
roce 1990 se na trhu objevují balené vody "prosté" (kojenecké a
stolní), které mají představovat kvalitnější alternativu k vodě pitné.
Legislativně je problematika balených vod ošetřena zákonem o
potravinách (zákon č. 110/1997 Sb.), resp. navazujícími vyhláškami, především
pak vyhláškou MZ č. 292/1997 Sb., o požadavcích na zdravotní nezávadnost
balených vod a o způsobu jejich úpravy; novelizovanou vyhláškou MZ č. 241/1998
Sb.
Mezi
velkou nabídkou domácích a zahraničních výrobků je nezbytné rozlišovat tyto
základní druhy balených vod, lišících se kvalitou i užitím:
Kojenecká
voda (vyhláška 292/1997)- nejjakostnější přírodní voda, určená
pro přípravu stravy a nápojů kojenců a k trvalému přímému požívání dětmi a
dalšími skupinami populace. Zdrojem musí být vhodná podzemní voda stálé
kvality, nevyžadující vodárenské úpravy. Celková mineralizace - obsah
rozpuštěných látek (dále jen RL) do 1 g/l. Voda nesmí být chlorována, je
povoleno zabezpečení ultrafiltrací nebo UV zářením a mírná stabilizace vody CO2
tak, aby hodnota pH neklesla pod 5,0. Při sycení CO2 by mělo být na
etiketě upozornění, že pro kojence nutno CO2 varem odstranit.
Stolní
voda (vyhláška 292/1997) - přírodní voda z podzemního zdroje. Na
rozdíl od kojenecké vody je připuštěn vyšší obsah dusičnanů, i tak jde ale o
vodu vyhovující podmínkám pro trvalé a přímé požívání dětmi i jinými rizikovými
skupinami populace. Je povolena úprava vody fyzikálními prostředky. RL do 1
g/l. Pokud má tato voda ukazatele jakosti shodné s požadavky na vodu
kojeneckou, může být se souhlasem hygienických orgánů označena jako “vhodná pro
přípravu kojenecké stravy a nápojů”.
Pitná
voda - voda, která vyhovuje požadavkům na pitnou vodu veřejného
zásobování (vyhláška 376/2000). RL do 1 g/l.
Sodová
voda (vyhláška 335/1997) - nápoj vyrobený z jakékoli pitné vody
přidáním CO2 (obsah nejméně 0,4 hmotnostních %).
Přírodní
minerální voda (vyhláška 292/1997) - podzemní voda, která svým
složením a vlastnostmi je vhodná jako nápoj s předpokládanou občasnou konzumací
a nevyznačuje se výraznými farmakologickými účinky. Obsahuje obvykle více než 1
g/l rozpuštěných minerálních látek a dalších fyziologicky významných složek.
Přírodní
léčivá voda (ČSN 86 8000) - voda s vědecky prokázanými léčivými účinky.
Měla by být používána jen v příslušných indikacích, na doporučení lékaře a po
určitou dobu.
Jiné
druhy vod. V poslední době se na trhu objevují i tzv. vody
mineralizované (neplést s minerálními!), které se vyrábějí z pitné vody
umělým obohacením minerály (hlavně NaHCO3, KHCO3, CaCl2,
NaCl). Mají charakter nápojů a kvalitou nemohou být srovnávány s přírodními
minerálními vodami. Jiným, naopak vítaným rozšířením sortimentu balených vod je
výroba stolních vod (Oasa a Horský pramen) obohacených jódem. Takový výrobek
nelze již podle zákona nazývat stolní vodou, ale obohacenou potravinou -
nápojem (dle vyhlášky 298/1997), přesto ho můžeme mezi balené vody zahrnout.
Používaná dávka obohacení (80 mg/l) je významná z hlediska prevence jódového
deficitu. Na trhu se mohou objevovat i zvláštní druhy jako elektrickým proudem
aktivovaná (tzv. živá a mrtvá) voda, destilovaná a deionizovaná voda atd. Tyto
vody nemají charakter vody pitné a nejsou určené pro vnitřní (dlouhodobé)
užívání.
Pozitivum všeobecné dostupnosti kvalitních pitných vod v
obalech je nepříjemně vyvažováno průvodními negativními jevy. Cena balené vody
oproti vodě vodovodní je o 2 až 3 řády vyšší (v ČR asi 600 - 700x). Nevratné
obaly představují velkou zátěž pro prostředí. Od zdroje ke spotřebiteli bývá
dlouhá cesta, místně i časově. Transport na velké vzdálenosti znamená opět
nemalou zátěž životního prostředí; časové prodlení - týdny i měsíce v
klimatických podmínkách ne vždy vyhovujících - pak nese riziko ovlivnění
vody samotné, zejména po stránce mikrobiální. Přesto spotřeba balených vod
celosvětově stoupá a spotřebitel by měl být schopen se při výběru vod správně
orientovat.
K
jakým zásadám by měl spotřebitel přihlížet?
*
Rozlišovat mezi jednotlivými druhy vod. Kupovat jen ty vody, kde etiketa
dostatečně informuje o typu a původu vody, o výrobci (popř. i dovozci) a je
vyznačeno aspoň základní minerálové složení a věnovat mu pozornost.
*
K stálému pití pro lidi bez rozlišení věku a zdravotního stavu jsou vhodné vody
kojenecké a stolní, zejména s obsahem RL 200-500 mg/l. Z hlediska dlouhodobého
příjmu lze pro průměrného spotřebitele orientačně uvést optimální hodnoty
některých hlavních minerálií: Ca > 40-80 mg/l, Mg > 20 mg/l, K > 1
mg/l, Na < 20 mg/l, Cl- < 25 mg/l, SO42-
< 240 mg/l, NO3- < 10 mg/l.
*
Pokud je voda používána k přípravě umělé kojenecké výživy na bázi kravského
mléka, měla by být vybrána co nejméně mineralizovaná voda; s obsahem dusičnanů
<15 mg/l a obsahem sodíku < 20 mg/l. Pokud nejde o vodu kojeneckou nebo
je voda dosycována CO2, měla by být nejprve voda převařena.
*
Některé druhy vod (především minerálních, ale i stolních), mohou být některými
svými komponenty méně vhodné či nevhodné pro kojence a nemocné s urolitiázou,
sodíkovou dietou apod. Naopak pro některé zdravotní stavy mohou být tyto či
jiné vody prospěšné, zvláště podílejí-li se významněji na substituci
chybějících prvků (deficit ze stravy nebo nadměrných ztrát, průjmy, tubulopatie...).
Věnovat pozornost minerálovému složení, při nejistotě se poradit s lékařem.
*
Přírodní minerální vody by se neměly konzumovat trvale a nikdy ne více než 2
l/den (optimálně asi do 0,5 l), je dobré střídat různé druhy; kojenci by je
však neměli pít vůbec. Některé minerální vody v závislosti na složení jsou
nevhodné i pro děti a nemocné s určitými chorobami, zejména srdce, oběhového
systému a ledvin. Naopak cílené (indikované) podávání minerálních vod může mít
řadu prospěšných účinků. Zatímco v zahraničním lékařském tisku se vyskytují
přehledy balených vod i s minerálovým složením a doporučenými indikacemi, v
tuzemsku podobné souhrnné studie chybí. Cenným příspěvkem jsou však nedávné
práce předního balneologa J.Bendy, které informují jak obecně o účincích
minerálních vod, tak též o konkrétních indikacích balených vod Magnesia a
Mlýnský pramen.
*
Přestože přítomnost vyššího množství CO2 může příznivě ovlivňovat
chuť a působí konzervačně, není přímá konzumace více sycených vod příliš
vhodná. Tyto vody jsou jednak kyselejší, jednak volný CO2 může
(nejen u dětí) mechanicky rušit proces zažívání a vyvolávat subjektivní tlakové
potíže (Roemheldův syndrom). Na druhou stranu uhličité přírodní minerální vody
(kyselky) mohou být používány k pitné léčbě a to k obecnému povzbuzení funkcí
trávicího ústrojí a zlepšení poruch chuti nebo též k posílení diurézy u
nefrologických onemocnění. Dávkování určí lékař.
Při
přípravě stravy či nápoje kojencům je nutné CO2 odstranit varem.
*
Při dlouhodobějším užívání léků se poradit s lékařem, jaká voda je k pití
nejvhodnější a to i s ohledem na celkový zdravotní stav. Některé experimentální
studie prokázaly, že pokud se při podávání určitých léků (např. kortikoidů)
pije oligominerální (méně mineralizovaná) voda, jsou vedlejší účinky léků a
postižení orgánů menší než při současném pití minerální vody. Některé léky je
zase doporučeno zapíjet alkalickou minerálkou.
*
Dbát na pitný režim. Myslet na to, že někdy je lepší napít se třeba i ne zcela
přitažlivé vodovodní vody hned, než déle čekat, až bude v dosahu kvalitní
balená voda. K uhrazení potřebného denního množství tekutin mohou pochopitelně
vedle čisté vody sloužit i čaje, zeleninové a ovocné šťávy. Průměrný dospělý
člověk, který není vystaven nadměrným ztrátám tekutin (horko, fyzická zátěž,
některé nemoci), by měl v průběhu dne přijmout asi 2 litry tekutin, což však
plní jen menší část populace. Naopak většina lidí trpí v současnosti trvalou
(částečnou) dehydratací, což se projevuje nejen snížením celkové výkonnosti
organismu, ale i v řadě nespecifických příznaků jako vyšší únavnost, bolesti
hlavy a kloubů apod.
*
Všímat si, v jakých podmínkách je voda skladována. Nekupovat vodu u stánků ani
v obchodech, kde nejsou dodržovány podmínky správného uchování (v chladu a
temnu). Průhledný obal umožňuje vizuální kontrolu.
*
Všímat si data spotřeby, resp. data výroby a kupovat vodu “co nejčerstvější”. U
mikrobiologických ukazatelů sice (vždy) neplatí, že riziko vzrůstá s dobou
skladování, u některých chemických ukazatelů (zvláště kontaminant vyluhujících
se z plastových obalů a víček) však ano, zvláště je-li láhev s vodou vystavena
přímému slunci a vyšší teplotě. Stejné podmínky podporují i nadměrné pomnožení
ve vodě přirozeně přítomných bakterií, jejichž metabolické a rozpadové produkty
“obohacují” vodu nežádoucími organickými látkami. To vše může vést minimálně k
nepříznivým chuťovým a pachovým změnám vody, v některých případech pak u
citlivých jedinců též k různým nespecifickým zdravotním obtížím. Ty sice
nebývají vážné, ale rozhodně nejsou očekávaným důsledkem konzumace vody
nadstandardní kvality, kterou od balených vod právem očekáváme.
*
Vody sodové bývají kvalitou nesrovnatelné s vodou stolní či kojeneckou, jako
nápoj nejsou ani určeny pro trvalé požívání. Jsou vyrobeny z vodovodní,
většinou chemicky upravované vody bohatým nasycením oxidem uhličitým. Bohužel
pro spotřebitele nebývá snadné na první pohled tyto vody odlišit od kvalitních
vod stolních nebo kojeneckých, protože výrobci jim dávají různé “maskovací”
obchodní názvy, např. “Perlivá voda”. Spotřebitel má dvě možnosti, jak tuto
vodu určit: na etiketě sodových vod je uvedeno složení (pitná voda, CO2)
a mělo by tam být napsáno “sodová voda”, naopak tam určitě nebude napsáno ani
“stolní”, ani “kojenecká” voda.
*
Je-li láhev s vodou otevřena a není-li hned spotřebována, nemělo by se pít
přímo z lahve (riziko mikrobiální kontaminace), voda by měla být uchovávána v
chladu a temnu a spotřebována do 3-4 dnů.
Velkoobjemové
balení stolních vod je po otevření a nasazení na watercooler nutno spotřebovat
do doby udané distributorem, obvykle nejpozději do 3 dnů. U výdejních automatů
musí zákazník dbát na čistotu vlastních nádob, jinak s vodou zachází jako u
jiných balených vod.
*
Myslet na osud obalu, resp. na životní prostředí. Dávat přednost vratným obalům
(sklo, vratný PET) před nevratnými. U nevratných obalů dát přednost těm
materiálům, které jsou v místě bydliště sbírány a recyklovány.
Výdejní automaty na pitnou, nebo jak prodejci ne zcela
správně označují na "nebalenou stolní vodu", představují novou, v
některých městech rychle se rozšiřující alternativu zásobování vodou vyšší
kvality.
Zatímco dříve byla úprava chemických vlastností vody výsadou
vodáren, došlo v posledních desetiletích k „miniaturizaci“ některých klasických
způsobů úpravy a jejich přenesení do domácích podmínek. Se všemi výhodami a
nevýhodami původních metod a ještě nějakými navíc. Z hlediska ceny za upravený
litr vody a náročnosti na obsluhu představují tato zařízení nejlevnější a
nejpohodlnější variantu z nevodárenských způsobů zásobování vodou. Je nutno přiznat, že většina
"filtrů" po určitou dobu skutečně může vodu v některém z parametrů
zlepšovat. Zkušenosti však ukazují, že riziko často převyšuje možný zisk Hlavní nevýhodou je skutečnost, že procesy
vyžadující průběžnou kontrolu a řízení ze strany odborníků se dostávají do
rukou laiků s minimálními možnostmi kontroly.
Těchto
zařízení na (do)úpravu pitné vody v domácnosti, pro které se vžil nesprávný
název „vodní filtry“, existuje dnes velké množství a zvláště pro laika není
lehké se v nich vyznat. Pro hrubou orientaci uveďme jejich základní rozdělení,
jednak podle konstrukce a místa použití, jednak podle principu úpravy.
Základní
typy přístrojů podle konstrukce a místa použití:
Cena nádobových filtrů, které mají
nejmenší kapacitu, se pohybuje ve stovkách až tisících, cena přístrojů
„point-of use“ obvykle v tisících, cena zařízení „point-of-entry“ minimálně v
desetitisících Kč.
Tato zařízení pracují na různém
principu: mechanická filtrace, sorpce na aktivním uhlí a podobných médiích,
výměna iontů na iontoměničích, speciální membránové filtrace, katalytická
oxidace apod. Většinou se jedná o kombinaci 2-3 způsobů úpravy, protože každý
působí pouze selektivně na určitý druh znečištění. Častá je kombinace s
některým prvkem dezinfekce.
Všechna tato zařízení vyžadují
pravidelnou údržbu! Například iontoměniče u větších výkonů nutno regenerovat
několikrát týdně, u malých zařízení se vyměňuje celá vložka. Mechanické filtry
nutno proplachovat nebo čistit.
Již naznačené problémy s užitím
„vodních filtrů“ mohou mít původ v přístrojích samotných, v návodu k užití a v
obsluze.
Chyby přístrojů:
Chyby návodů k použití:
Chyby obsluhy:
Pokud se přece jenom někdo rozhodne
pro alternativu domácí (do)úpravy vody, ať už z přesvědčení o finanční
výhodnosti tohoto řešení nebo proto, že jiné řešení nezbývá, doporučujeme
řídit se následujícím doporučením:
I když dnes existují některá
zařízení, ke kterým lze mít z hygienického hlediska jen minimální výhrady nebo je
lze i doporučit (řada mechanických filtrů, zvláště keramických, ad.), nutno
vzhledem k výše zmíněným rizikům opakovat a zdůraznit hlavní hygienickou
zásadu: za nejvhodnější a nejzdravější musí být vždy považován kvalitní
zdroj vody, která již nemusí být nijak upravována.
Zásobování pitnou vodou je složitý systém, jehož kvalita
závisí na řadě faktorů jak přírodních, tak civilizačních, a jako takový
umožňuje a i vyžaduje intervenční opatření na všech úrovních. Nejdůležitějším
opatřením je ochrana všech vodních zdrojů, resp. celého přírodního a životního
prostředí člověka, která musí být účinně legislativně zakotvena na úrovni státu
i obcí. Obcím přísluší nejdůležitější konkrétní krok: místní ochrana
jednotlivých zdrojů pitné vody.
Kvalitní
zdroje by měly být přednostně využívány pro výrobu vody pitné, nikoliv užitkové
či průmyslové. Je nutné odmítnout krátkozraké technokratické tendence, že
moderní úpravou lze z jakékoliv (jakkoli znečištěné) vody vyrobit kvalitní vodu
pitnou. U nových projektů by se neměla trvale opomíjet možnost dvojích rozvodů
vody (pitné x užitkové), jednou z možností je i zprovoznění nových místních
zdrojů kvalitní pitné vody formou veřejných studní. Samozřejmostí by měly být
investice do zlepšení stavu rozvodných sítí i technologického vybavení vodáren.
Občan
má možnost ovlivnit kvalitu své vody jednak přímo (vzácně
volbou zdroje, častěji volbou některé z výše uváděných alternativ), jednak
nepřímo tím, že buď jako vlastník individuálního zdroje má jeho ochranu do
značné míry ve svých rukou nebo svým aktivním zájmem o správu věcí veřejných
různými formami podporuje systémově správné rozhodnutí v případě ochrany
větších zdrojů.
Každý
by si měl však uvědomit, že rámce legislativních opatření i možnosti
konkrétní ochrany jsou dány způsobem života společnosti a jí přijatou
stupnicí hodnot a priorit. Zde spočívá prvotní příčina problémů a tedy i klíč
ke skutečně účinným preventivním opatřením. Klíč je v rukou každého
jednotlivce.
·
Guidelines for drinking-water quality. Vol.1. WHO, 1993.
·
Vyhláška Ministerstva zdravotnictví České republiky č.
376/2000 Sb., kterou se stanoví požadavky na pitnou vodu a rozsah a četnost
její kontroly.
·
Kolektiv autorů: Hygienický význam životních dějů ve vodách.
Avicenum, 1979.
·
Morris,R.D., et al: Chlorination, Chlorination By-products,
and Cancer: A Meta-analysis. Am. J. Publ. Health, 1992, 82, 955-963.
·
Balená voda - zdravotní a hygienická hlediska (sborníky ze
seminářů). ČVTVHS, Praha 1993 – 2002.
·
Systém monitorování
zdravotního stavu obyvatelstva České republiky ve vztahu k životnímu
prostředí. Souhrnné a odborné zprávy za roky 1994 – 2003. Státní zdravotní
ústav, Praha, 1995 – 2004
Sluneční záření je hlavní součástí zevního prostředí člověka
a ovlivňuje přímo i nepřímo většinu živých forem na Zemi. Jako první byla
odhalena prospěšná vlastnost slunečního záření v prevenci nedostatku vitaminu D
a v léčbě rachitis. Na druhé straně však již koncem 19. století
dermatologové upozorňovali na možnost nepříznivých účinků při dlouhodobé
expozici. "Honba za bronzem"
a zavádění fototerapie do laické
kosmetologie se nepříznivě promítají v urychleném stárnutí kůže, v nárůstu
počtu karcinomů i maligního melanomu kůže a poškození oka.
Novou
skutečností s velkými důsledky pro celou oblast fotobiologie je redukce ozónové
vrstvy stratosféry. Po řadě výkyvů až k hodnotám 20 % - 40 % úbytku oproti
hodnotám za minulých 30 let se hodnoty ustálily na hranici absolutního minima.
Sluneční záření je elektromagnetické vlnění. Vlnový rozsah
celého spektra překrývá více než 15 řádů. Rozsah působení a vedlejších účinků
je závislý na vlnové délce a na dávce ozáření. Čím je vlnová délka kratší,
tím má záření větší energii.
Záření,
které dopadá na zemský povrch, je velmi odlišné od záření, které Slunce vlastně
vyzařuje. Sluneční záření, které se vyskytuje vně zemské atmosféry, se tam
rozptyluje, odráží se od mraků a je absorbováno různými složkami atmosféry
(vodní páry, ozón, kyslík, aerosoly).
Spektrální
složení a intenzita slunečního záření, které dopadá na Zemi, značně kolísá.
Závisí na ročním období a denní době, na znečištění atmosféry, na zeměpisné
šířce, na nadmořské výšce atd. S těmito faktory je nutno počítat zejména u osob
s nižšími fototypy (tab.3) a u pacientů s fotodermatózami.
Tab.
3 Typy kůže a jejich reakce na sluneční záření
Typ kůže |
Označení |
Reakce na slunění |
|
Možný čas pro první exposici bez reakce |
I. |
Keltský typ (2
%) |
vždy těžký |
žádná červená
kůže bez pigmentace za 1 - 2 dny se loupe |
5-10 minut |
II. |
Evropan se světlou pletí (12
%) |
vždy silný |
velmi slabá pigmentace kůže
se loupe |
10-20 minut |
III. |
Evropan s tmavou kůží (78
%) |
zřídka mírný |
průměrná reakce
s pigmentací |
20-30 minut |
IV. |
Středomořský typ (8
%) |
téměř nikdy |
rychlá reakce hluboká
pigmentace |
40 minut |
Celé
elektromagnetické spektrum slunečního záření je složeno ze souboru vln plynule
se měnících frekvencí. Viditelné světlo v něm tvoří jen nepatrnou část (cca 400
- 780 nm). Oko vnímá tuto vlnovou oblast jako spektrum barev od fialové přes
modrou, zelenou, žlutou, oranžovou až k červené. Viditelné světlo vyvolává
zrakový vjem a je bezpodmínečně nutným prostředkem k získání zrakové informace
o vnějším světě. Delší vlnové délky přísluší infračervenému záření, dále
mikrovlnám, televizním a radiovým vlnám. Naopak kratší vlnové délky má
záření ultrafialové, rentgenové a gama záření.
Sluneční
záření s vlnovou délkou zhruba 780 - 106
nm, které má charakter infračerveného záření, vnímá člověk
převážně povrchem těla ve formě působení tepla. Toto záření proniká do pokožky
a svalů, způsobuje lepší prokrvení.
Sluneční
záření s vlnovou délkou menší než 400 nm patří do oblasti ultrafialového
záření.
Podle
účinků na biologické systémy se konvenčně dělí na pásma:
Při hodnocení biotropních efektů jednotlivých částí spektra
UV záření je nutno počítat se vzájemným překrýváním v hraničních oblastech,
obzvláště také vzhledem k tomu, že hranice mezi jednotlivými druhy UV záření
jsou vlastně umělé.
Sluneční
záření, které dopadá na zemský povrch se skládá přibližně z 5 % ultrafialového
záření, 50 % viditelného záření a z 45 % infračerveného záření.
Rozhodující
pro kvantitu a kvalitu záření na Zemi je především redukce ultrafialového
záření ozónovou vrstvou stratosféry a pohlcování infračerveného záření vodními
parami. Ozón absorbuje všechno UVC a velkou část UVB záření, takže
ultrafialové spektrum na Zemi je tvořeno především UVA (90 - 99 %) a malou
částí UVB záření (1 - 10 %). Intenzita ultrafialového záření se podstatně zesiluje
odrazem od sněhu, ledovců, bílého písku, vodních ploch, a to až o 85 %. Nezanedbatelným
faktorem je nadmořská výška. Pro každých 300 m nad mořem roste intenzita
erytematogenní složky o 4 %, takže ve výšce asi 1500 m je intenzita asi o 20 %
větší než na hladině moře. Erytematogenní působení slunce je ovlivňováno i
vlhkostí vzduchu a teplotou. Oblaka absorbují méně UV záření než viditelného
spektra, takže při zatažené obloze se snižuje intenzita UV jen o 20 - 40 %
oproti jasnému dni.
Při
hodnocení interakce slunečního záření a kůže je nutno zvažovat jednak
parametry záření (spektrum záření, intenzitu záření, dávku záření, výkon
zdroje), dále velikost ozářené plochy, dobu expozice a optické vlastnosti
ozařované tkáně.
Složitý
proces interakce záření a kůže lze schematicky rozdělit do 3 fází:
Dopadne-li záření na kůži, část záření se odrazí a část
projde do tkáně, kde dochází k jeho rozptylu a absorpci. Kůži z optického
hlediska je možno považovat za mnohovrstevné nehomogenní prostředí. Prochází-li
záření jednotlivými vrstvami kůže, dochází k jeho rozptylu do všech směrů a
část záření může dosáhnout zpětně povrchu. Rozptyl se zpětným odrazem ovlivňují
významně prostorovou distribuci záření ve tkáni a možnost jeho absorpce v
určitém objemu tkáně.
Absorpce je
konečnou a nejvýznamnější částí optické fáze, neboť absorbované fotony dodávají
aktivační energii pro fotochemické procesy, jejichž důsledkem je fotobiologická
odpověď organismu.
Fotochemická reakce se vyskytuje hlavně u konjugovaných
systémů (nukleové kyseliny, proteiny, koenzymy). K porušení chemických vazeb v
nukleových kyselinách a indukci mutací dochází vlivem záření s vlnovou délkou
kratší než 310 nm. Nejhlouběji penetruje UVA, kdy z dopadajícího záření
dosáhne coria až 35 - 50 % .
UVB část je
podstatně absorbována ve stratum corneum a epidermis. Jen maximálně 10 – 15 %
tohoto záření pronikne do pars papilaris dermis. UVC záření (z
umělých zdrojů) je selektivně absorbováno v DNA a proteinech, proniká tedy nejpovrchověji.
V
důsledku poškození membránových struktur, DNA, RNA a proteinové syntézy je
uvolňována řada cytokinů a zánětlivých mediátorů. Přenosem absorbované energie
na okolní molekuly, především vody, vznikají volné radikály. Toxické radikály
vznikají rovněž při peroxidaci kožních lipidů. Fotobiologická reakce je tedy
navozována nejen v místě absorpce, ale i v okolí.
Důsledkem
fotochemické a fotobiologické reakce jsou makroskopicky patrné změny na kůži -
solární zánět, charakterizovaný erytémem a edémem, s následným fotoprotektivním
procesem hyperplázie epidermis a pigmentace kůže. Jako akutní účinky
slunečního záření jsou někdy označovány zánět a pigmentace, jako chronické
pak degenerativní změny a karcinogeneze.
Fotochemický
erytém je vizuálně patrný zhruba mezi 2. - 6. hodinou po ukončení ozařování, s
vrcholem asi za 8 - 24 hodin. Nejúčinnější je vlnová délka 280 - 315 nm.
UVA
oblast je 100 - 1000 krát méně účinná. Krátkovlnné UVC podněcuje
rovněž erytém, přestože je zcela absorbováno v epidermis, což se vysvětluje
difúzí mediátorů do pars papilaris dermis. Za klíčové mediátory solárního
zánětu jsou považovány především prostaglandiny a histamin.
Sluneční
záření významně modifikuje imunitní odpověď v kůži i distribuci
imunokompetentních buněk jak po jednorázové expozici, tak po opakovaném
ozáření. Alterace antigen prezentujících buněk (Langerhansovy buňky, keratinocyty)
zářením je zahrnuta do mechanismu vzniku tolerance k UV indukovaným tumorům,
imunosuprese a potlačení reakce kontaktní přecitlivělosti. Vysoké dávky UVB
záření vedou k systémové imunosupresi, zatímco nízké dávky vyvolávají změny jen
v místě expozice. UV záření vyvolává v závislosti na dávce funkční a
morfologické změny Langerhansových buněk až k redukci jejich počtu v kůži.
Úprava stavu v několika dnech je vysvětlována jejich redistribucí z centrálních
lymfoidních orgánů do kůže. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že ani
účinné fotoprotektivní přípravky s ochranným faktorem 15 a vyššími, ani
intenzivně pigmentovaná kůže nezabránily alteraci Langerhansových buněk v
epidermis a imunosupresivnímu efektu. Při alteraci buněk epidermis je
uvolňován interleukin 1, který je vysoce účinným zánětlivým mediátorem a je
modulátorem aktivní imunitní odpovědi s následnou aktivací systému proteinů
akutní fáze.
Fotoprotektivní
reakce kůže je založena především na pigmentaci kůže a hyperplázii
epidermis. Základem fenoménu pigmentace jsou dvě různé fotobiologické
reakce, lišící se navzájem akčním spektrem, dobou latence i mechanismem.
Za nejúčinnější faktor fotoprotekce je považován keratin. Hyperplázie
epidermis a ztluštění stratum corneum po UVB ozáření poskytuje až
několikanásobně vyšší ochranný faktor než intenzivně pigmentovaná kůže.
Přechodné zesílení epidermis je pozorováno již po jednorázovém ozáření.
Chronická expozice vyvolává perzistující ztluštění kůže s výraznou závislostí
na vlnové délce. Hyperplázie není způsobena jen zesílením stratum corneum, ale
především hyperplázií vitálních vrstev epidermis.
Při
interakci slunečního záření s tkáněmi zrakového orgánu se negativně
uplatňují všechny oblasti UV záření. Nejpovrchněji proniká UVC záření.
Při dostatečné dávce vyvolává především zánět spojivky a rohovky. Za
přirozených podmínek tato situace může nastat pouze ve vysokých horských
polohách. Při expozici z umělých zdrojů může nastat i při expozici pod 1 minutu
(např. při elektrickém sváření, použití horského slunce aj.). Podíl UVC záření
na vzniku basaliomů víček nebyl potvrzen. UVC záření je zcela absorbováno
rohovkou a neproniká hlouběji do oka.
UVB
a UVA záření s rozsahem 280 - 400 nm způsobuje analogické poškození spojivky a
rohovky jako UVC, proniká však rohovkou a je absorbováno především v hlubších
vrstvách zrakového orgánu. Asi 70 % je absorbováno oční čočkou a 30 %
nitrooční tekutinou. Za fyziologických podmínek neproniká hlouběji do oka a
nepoškozuje zadní segment, zejména sítnici. Při chybění čočky nebo při operativní
náhradě vlastní čočky čočkou umělou je možný průnik UV záření až do nejhlubších částí oka a jeho
spoluúčast na věkově podmíněné degeneraci makuly a dalších chorobách sítnice.
Další rizikovou skupinu představují nemocní, kteří jsou léčeni některými fotosensibilizujícími
látkami. U nich stoupá zejména riziko pro vznik katarakty.
Kožní povrch je vystaven působení značných energetických
dávek UV záření, sumovaných během celého života. Maximum chronických změn se
objevuje ve vazivové tkáni na nekrytých místech těla.
Nejvýraznější
biologické účinky v akutních i chronických reakcích jsou přisuzovány UVB.
Ačkoliv UVA oblast je charakterizována méně energetickým zářením, její vlnové
délky představují až 90 % z UV spektra slunce a navíc penetruje podstatně
hlouběji než UVB a absorbuje se většinou v pojivové tkáni. Může se tak podílet
nejen na chronických, ale i akutních reakcích:
Je obtížné stanovit hranici mezi prospěšnými a škodlivými
účinky slunečního záření pro člověka. Oblast viditelného světla umožňuje vidění
a ovlivňuje svými periodickými změnami i některé fyziologické funkce
(cirkadiánní, lunární a cirkaanuální rytmy). Známé jsou psychovegetativní a
psychosomatické vlivy, určité dávky pod prahem erytému individuálně navozují
pocit svěžesti a výkonnosti.
Fotobiologické
studie potvrzují, že jediný prospěšný efekt UV záření pro člověka je jeho podíl
na metabolismu kalcia. Akčním spektrem pro tvorbu vitaminu D je pouze UVB
oblast. Nedostatek vitaminu D se u dětí může projevit rachitidou, u dospělých
osteomalácií. Fotoprotektivní externa, která účinně filtrují především UVB
oblast, se mohou negativně uplatnit v epidermální syntéze vitaminu D.
Cílené
terapeutické využití UV záření je především v dermatologii při fototerapii a
fotochemoterapii. UVC záření má velmi silné baktericidní účinky a nejširší
použití našlo v oblasti desinfekce (germicidní výbojky).
Dočasnou ochranu kůže před nadměrným působením UV záření
poskytují specielní prostředky označované jako opalovací přípravky nebo lépe prostředky
ke slunění. Obsahují různé kombinace UV filtrů dle požadovaného
stupně ochrany, který se vyjadřuje jako ochranný faktor. Pro nižší
stupeň ochrany se používají jen filtry pro UVB oblast, pro vyšší hodnoty
je nutná kombinace filtrů pro UVB a UVA oblast, event. UVC. Velikost ochrany je
ovlivňována nejen koncentrací a druhem UV filtrů, ale celkovou recepturou
přípravku.
Účinnost
přípravku musí splňovat následující cíle:
Ochranné prostředky nanesené na kůži působí v zásadě dvojím způsobem,
navozují:
V některých ochranných prostředcích jsou přítomny i jiné
substance, které omezují vznik erytému. Jsou to různé deriváty pyrimidinu a
purinu, extrakty některých rostlin (Rhus coriaria), případně
další látky v rostlinách obsažené (Rathania, Humulus lupulus, Sambunus
nigra). Ochranný mechanismus je vysvětlován farmakologickým efektem na
vznik erytému v časné fázi nebo inaktivací volných radikálů.
Předpokladem
použití každého UV filtru a prostředku ke slunění je jeho požadovaný UV
ochranný rozsah, fotostabilita, afinita ke kožnímu povrchu a dobrá
snášenlivost. Výši ochranného faktoru lze spolehlivě stanovit pouze biologicky
ve skupině exponovaných osob. Ochranný faktor je definován podílem tzv.
minimální erytémové dávky (MED) potřebné k vyvolání prahového erytému pro kůži
chráněnou fotoprotektivním přípravkem a MED pro kůži neošetřenou. Velmi
zjednodušeně to znamená, že např. u přípravku s ochranným faktorem 4 může
exponovaná osoba prodloužit čas slunění do vzniku erytému 4 krát. V úvahu je
ovšem třeba vzít smývatelnost prostředku při koupání nebo pocení. Při užívání
léků, ale i působením některých trav a v důsledku složení stravy může
individuálně citlivost na sluneční záření vzrůstat.
Mezi
účinné fyzikální blokátory patří některé anorganické substance jako oxid
zinečnatý, oxidy železa, uhličitan vápenatý, silikáty (mastek, kaolin) a
pigmenty (oxid titaničitý). Jejich zpracováním na roztíratelné přípravky lze
získat vysoce účinnou ochranu, kdy podle koncentrace práškového podílu může být
zajištěna ochrana nejen proti UV záření, ale i viditelnému světlu a záření
infrarčervenému.
Použití
UV filtrů je regulováno vyhláškou č.26/2001 Sb., o kosmetických prostředcích,
kde v příloze č. 7 je uveden pozitivní seznam povolených UV filtrů pro kosmetické prostředky.
V tab.č.4 jsou z povolených UV filtrů uvedeny pouze ty UV filtry,
které jsou nečastěji používané.
Tab.
4 Nejčastěji používané UV filtry
(dle INCI nomenklatury)
Chemické UVA filtry Fyzikální UV filtry |
Chemické UVB filtry |
Jak se máme chovat při turistických cestách na jih?
Pečlivě
vybereme ochranný prostředek podle typu kůže a zvážíme dobu expozice.
Speciální
ochranu potřebuje dětská kůže. Kojence slunci nevystavujeme vůbec a děti
do tří let minimálně. I starší děti, které si hrají na slunci celé
hodiny, dostávají veliké dávky UV záření, které se vzhledem ke stavbě kůže u
dětí absorbuje několikanásobně více, než je tomu u dospělých. U dětí
dochází k solárnímu poškození snáze i
proto, že fotoprotektivní mechanismy kůže jsou plnohodnotné až v době
dospívání. U přípravků ke slunění pro děti je doporučován ochranný
faktor 15 - 30, ochranný film obnovujeme častěji než u dospělých. Děti na
slunci musejí mít pokrývku hlavy a sluneční brýle. I jejich zrak je proti
záření méně odolný než zrak dospělých.
U
dospělých vybíráme ochranný prostředek dle typu kůže. Ti, kdo
mají světlou a citlivou pleť, potřebují nezbytně prostředek s faktorem
15 - 30, a to minimálně pro první 3 - 5 dní slunění. Pro další dobu jim snad
postačí přípravky s faktorem 10 - 20. Lidé s tendencí k rozvoji solárního
zánětu (typ II-III) musí začínat s faktorem min.12, později mohou přejít na
faktor 8 - 12. Tmavé typy začínají s faktorem kolem 10, po té přecházejí
individuálně na přípravky s faktorem nižším. Přípravky ke slunění nanášíme asi
půl hodiny před sluněním, nešetříme, aplikaci opakujeme pravidelně min. po 1 -
2 hodinách i častěji, v závislosti na podmínkách slunění (koupání, pocení
atd.). Po ukončení slunění vždy aplikujeme speciální přípravky po slunění,
které pomáhají obnovovat hydrataci kůže a zabraňují jejímu vysoušení. V
souvislosti s celkovou dehydratací organismu při pobytu na slunci nezapomínáme
na doplňování tekutin a upřednostňujeme studená jídla. I s nejlepšími
ochrannými prostředky se vyhýbáme slunci v poledne. Při užívání léků se vždy
přesvědčíme, zda nemají fotosenzibilizační efekt.
Z výše uvedených skutečností o škodlivém vlivu UV záření na
zrakový orgán člověka vyplývá důležitost a nutnost ochrany zraku, zejména před účinky
UVB a UVC záření. Ochrana zrakového orgánu může být realizována pomocí různých
materiálů, které brání přímému působení záření. Tuto úlohu splňují nejlépe
brýle proti slunci, které mohou být zhotoveny ze skla, ale i z plastových
materiálů. Samotné sklo brýlí odfiltruje UV záření až do vlnové délky 320 nm.
Účinnost materiálu roste s nanesením speciálního UV filtru. Praktická měření
spektrální propustnosti brýlí proti slunci (jak skleněných, tak plastových),
ukázala, že v oblasti UVA záření brýle propouští maximálně 2 - 3 % záření, což
je zcela akceptovatelná hodnota. V oblasti UVB a UVC záření je materiál brýlí
zcela absorpční. Brýle s nanesenou odraznou vrstvou dosahují nejnižší
propustnosti v oblasti UVA záření, a to maximálně 0,5 %.
Kromě
ochrany zraku před UV zářením plní brýle i další, stejně nezanedbatelnou úlohu.
Je to ochrana očí před nadměrným oslněním a nadměrnými jasovými hodnotami. Jasy
a jasové kontrasty mají veliký vliv na zrakovou pohodu. Výskyt různě
osvětlených ploch, jejichž jasy se značně liší, vedou ke změně adaptace oka,
tím zhoršují vidění a způsobují únavu očí. Oslnění kontrastem vzniká, jestliže
se v zorném poli vyskytují plochy s různými jasy (např. jasná slunečná obloha a
tmavý terén). Při dlouhodobém oslnění se zrak unavuje a mohou vzniknout i
typologické poruchy (např. zánět spojivek). Další vedlejší ochrannou funkcí
brýlí je ochrana proti větru a nečistotám unášených větrem.
Brýle
proti slunci jsou tedy nezbytným ochranným prostředkem při pobytu na slunci,
neboť chrání oči:
Je nutno zdůraznit nezbytnost používání ochranných brýlí u osob,
které podstoupili operaci oční čočky nebo náhradu vlastní čočky, čočkou umělou.
V těchto případech je možný průnik UVB a UVA záření do oka a poškození sítnice.
Solária jsou neterapeutické ozařovací přístroje, které
slouží ke kosmetickému ,,opalování`` pokožky pomocí ultrafialového záření.
Nejdůležitější
součástí ozařovacího přístroje jsou zdroje záření. V současné době se jako
zdroje záření používají:
Zdroje záření, které jsou používány v solárních zařízeních,
musí splňovat následující kriteria:
Použití solária předpokládá dodržování určitých pravidel, a
to před ozařováním, během ozařování a po ozařování. Minimálně je nutno vzít v
úvahu tato hlediska:
Při provozu solária se musí věnovat pozornost správné údržbě
zdrojů záření. Výrobce obyčejně uvádí ,,životnost`` zdrojů, což je doba, po
kterou se zdroj může používat. Intenzita záření s erytémovým účinkem klesá v
souvislosti se stárnutím a znečištěním jak zářičů, tak opticky účinných
součástí ozařovacího přístroje. Výrobce zářičů obvykle definuje úbytek záření v
závislosti na čase a uvádí dobu, po které je nutno zdroj vyměnit.
Moderní
solária se zářením v oblasti UVA poskytují možnost ozařování po celý rok, ale
je nutno pamatovat, že solárium nenahrazuje ozdravovací hodnotu dovolené na
letním slunci.
Může
ale, pokud se správně používá, zmírnit některá nebezpečí přírodního slunění
nebo se může použít cíleně na vyrovnání nedostatku přírodního slunečního
záření.